litera

Agent JFK zasahuje na Šumavě…

Knihy o Šumavě nemusí být jen přehlídkou vážných témat, poetických vzpomínání či přestřelek pohraničníků. Třicátý díl série Agent JFK: Přežít je „šumavský nářez“ plný zmutovaných kůrovců, šumdruidů a hlavně pořádné porce humoru… Představte si Šumavu trápenou kůrovcem, nic zvláštního řeknete si, jenže co když je ten kůrovec velký jako panelák, to je panečku jiná…

Z recenzí: Zbyněk Kučera Holub napsal jeden z nejbrakovitějších dílů celé série. Přičemž mezi hlavní pozitiva patří to, že vás hned na první stránce vtáhne perfektně do děje a pustí až na samotném konci. K pozitivu číslo dvě pak patří určitá míra šílenství, vyzařující z téhle knížky. Člověk místy nestačí koulet očima a divit se, jaké má Holub geniálně šílené nápady… (zdroj sarden.cz)

Kdo je JFK?

Agent John Francis Kovář (zkráceně Agent JFK) je hlavní hrdina stejnojmenné české série sci-fi a fantasy příběhů vytvořené podle vzoru Marka Stona či Perryho Rhodana. Sérii společně vymysleli spisovatelé Miroslav Žamboch a Jiří Walker Procházka a podílí se na ní kromě nich i další čeští autoři.

John Francis Kovář (po otci českého původu), je bývalý člen speciálních jednotek rychlého nasazení a mezinárodní vojenské diplomatické jednotky podřízené nejvyššímu velení NATO. Svou vojenskou kariéru ukončil v hodnosti kapitána české armády a poté dostal nabídku stát se členem týmu Agentury EF (Equilíbrií Ferrarií, tj. Kováři rovnováhy; latinsky přesně: Aequilíbrií Ferrarií), jejímž cílem je zasahovat v paralelních světech a v paralelní minulosti či budoucnosti proti těm, kteří se pro svůj vlastní prospěch a vlastní cíle snaží narušit jemné předivo vztahů, kterými jsou paralelní vesmíry propojeny, což může mít za následek jejich zhroucení. Proto je vnitřním heslem Agentury EF rčení „Svůj svět si musíme zasloužit!“.Hlavním protivníkem Agentury, a hlavně JFK, je tajemný lord Xaverius Hawk z Jestřábí Lhoty (někdy též X-Hawk či Jestřáb), bývalý člen Agentury a nyní padouch s nejasným cílem, který se snaží narušit rovnováhu různých paralelních vesmírů.

Ukázka z knihy:

Šumavskými hvozdy zní zvuky motorových pil, pod kořeny prastarých smrků se probouzí armáda hladových zmutovaných brouků a paní Šubrtová peče borůvkový koláč… John Francis Kovář má problém. Nakažen děsivou nemocí potřebuje lék – bez něj zemře,nebo ještě hůř, změní se v něco nelidského. To ale není všechno, nakažený, vyčerpaný se dostává do bitevního pole a sítě intrik mezi ziskuchtivými dřevobarony a zelenými aktivisty neštítícími se ničeho. A je tu ještě někdo – hrdina ve výslužbě, legendární plukovník S. I on ví, že čas neúprosně běží. Už brzy vyletí kůrovec!

Vimperk, přibližně v ten samý čas… Byla hluboká noc. Nádvoří kasáren ve Vimperku, tzv. buzerplac, osvětlovaly reflektory. Stála tu nastoupená jednotka patnácti vojáků v zelených helmách a maskáčích vzoru „prales zespodu“. Všichni patřili ke zvláštnímu oddílu schwarzenberských myslivců, jednotce určené pro boj s hmyzími mutanty zdálky i zblízka…

***************************

Agent JFK 30: Přežít
Holub, Zbyněk K. – Machala, Libor
Nakladatel: Triton
Obálka: Petr Vyoral
Redakce: Milena Matějková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2013
Počet stran: 208
Rozměr: 125 x 185
Provedení­: paperback
Cena: 199 Kč

Kniha se dá ještě sehnat například ZDE

 

O autorovi:

Zbyněk Kučera Holub, také Zbyněk Holub nebo Gilgalad (* únor 1980, České Budějovice, Československo) je český prozaik, autor a editor fantasy, pohádek a příběhů napříč žánry. Narodil se v únoru roku 1980 v Českých Budějovicích. Se svou ženou se seznámil díky hrám typu Larp.Díky hrám na hrdiny (RPG) se dostal k prvním literárním pokusům a okolo roku 2000 se začal podílet na tvorbě RPG světa Asterion. V roce 2007 mu z prostředí tohoto fantasy světa vyšla první kniha Kaat, aneb Historky Cechu Eldebranských katů vyprávějící o mistrech popravčích obdařených nadpřirozenými schopnostmi. Zbyněk napsal nebo jako editor sestavil řadu titulů, ale nevnímá se jako spisovatel – cítí se být „klukem, kterého baví psát a občas mu něco vyjde“… (zdroj Wikipedie)

Šumava domovem… Pozvánka na křest nové knihy

Volary 18. 12. 2017 v 19.15 hod – společenský sál volarské radnice / Volarské nakladatelství Stehlík zve na křest své nové publikace Šumava domovem

Šumava se v posledních letech stala oblastí střetu protichůdných zájmů a rozdílných názorů na to, jak by s touto jedinečnou krajinou měl člověk zacházet. K věci se vyjadřují politici, vědci, úředníci, novináři… většinou lidé odjinud. To je cenné, protože často právě náhled zpovzdálí s určitým odstupem od problému dokáže lépe vyhmátnout jeho podstatu. Chybí mu ale hlubší znalost místních reálií. Tato kniha nabízí pohledy třiceti sedmi obyvatel Šumavy nejrůznějších profesí na soužití lidí s místní přírodou. Někteří z nich jsou rodáci, vrostlí po generace do šumavské žuly, další jsou novousedlíci, kteří si toto místo pro život vybrali po zralé úvaze, nebo je sem osud prostě zavál. Všechny je však spojuje láska k domovu a nespoutané přírodě.

Prostřednictvím jejich výpovědí máte příležitost sdílet s nimi zajímavé životní příběhy a nahlédnout diskutovaná šumavská témata jejich očima. Možná se dozvíte něco nového o tom, jak se tu lidem žije, o lese, o národním parku, o kůrovci, o tom, proč je důležité alespoň na malém kousku naší země zachovat divočinu a možná zahlédnete mezi řádky i střípky jímavé krásy… Pokud se tak stane, tahle kniha nevznikla nadarmo.

Šumavský Děs

OBJEVILI JSME NA SÍTI – V knize Šumavský Děs ožívají temné příběhy z českokrumlovského regionu… / Upíří masakr v Cetvinách, sabaty na Ďáblových kamenech v Hůrce, tajemná babička z Černé v Pošumaví, skřet v podzemí Dívčího kamene, obludník v Hořicích na Šumavě, hornoplánský obr Thomas Thieme, děsivé podzemí pod Větřním a mnohé další příběhy z dávné i nedávné historie českokrumlovského regionu přibližuje nová kniha nazvaná Šumavský Děs. Jejím autorem je českobudějovický spisovatel Václav Votruba.

„Můžete této knize věřit… nebo nemusíte. Záleží, jak moc máte otevřenou mysl. Pro někoho budou sepsané vzpomínky bájného Děsa představovat bláboly, bude se rozčilovat, že se pod Větřním nikdy nic nekopalo, že v Hůrce žádné kameny, na kterých se konaly sabaty, neexistují… Je to možné, třeba vás jen taháme za nos. Třeba. Doufáme ale, že se aspoň trošku pobavíte. A pokud ne, baziliška na vás!“ vzkazuje Václav Votruba.

Kniha, která vyšla 9. srpna letošního (2017) roku, obsahuje ilustrace malíře Bronislava Frühaufa z Klenčí pod Čerchovem. Její vznik podpořila města Horní Planá a Vyšší Brod. Koupit se dá přímo u autora na mailu venca.votruba@seznam.cz či na webových stránkách http://www.vaclavvotruba.cz/ K dostání je také v elektronické verzi – ZDE

KAPITOLY KNIHY ŠUMAVSKÝ DĚS:

Mord na hrádku Louzek, Hrob plný zlaťáků, Guláš, Helmutova košile, Ďáblovy kameny, Babička, Skřítek? Spíše skřet, Noční návštěva, Zima ve Zlaté Koruně, Plecháč, Hořický obludník, Šumavský obr, Pod Větřním, Pomsta zemřelých, V lese, Upír Ludvík

***

Václav Votruba  – spisovatel, novinář a muzikant se narodil 10. února 1987 v Domažlicích. Nyní žije v Českých Budějovicích. Jeho články vycházely několik let v regionálních médiích a specializovaných hudebních časopisech. Dnes se věnuje především PR aktivitám. Debutový román Na pokraji vydal v roce 2016. O několik měsíců později mu vyšla Kniha kovu, která získala cenu Břitva za nejlepší tuzemskou rockovou knihu roku 2016. Václav Votruba se muzice věnuje i aktivně – hraje v kapelách Dark Angels, The River Of The Lost Souls a After Rain

Co také vyšlo v roce 2017 o Šumavě aneb Tipy na vánoční dárek

Pokud hodláte své blízké potěšit knihou – v našem článku nabízíme tipy na tituly z letošní produkce… / V minulém roce vyšlo – dle výroční zprávy Svazu českých knihkupců a nakladatelů – zhruba 15 500 knih. Předpokládám, že tomu letos bude stejně. Vyznat se v knižním trhu je v podstatě práce pro odborníka. Sledovat, co vychází, je zdá se být téměř „sisyfovská“ záležitost. Na našich stránkách, které jsou součástí festivalu Šumava Litera, se pokoušíme sledovat vydané knihy se šumavskou tématikou. Těch například v roce 2016 vyšlo 32 – alespoň dle našeho pátrání, které samozřejmě nemusí být stoprocentní, neboť tu a tam vychází tituly téměř utajeně – (viz ZDE). Zdá se to jako zrnko písku uprostřed pouště, ale je třeba si uvědomit, že jsou to dvě až tři knihy měsíčně. A to určitě málo není.

Zajímá-li vás tedy šumavská literatura – sledujte průběžně naše stránky, nebo Facebook. Pokud zde nenajdete knihu, o které víte, dejte nám prosím vědět – viz kontakty. Děkujeme za vaši přízeň a budeme se těšit na setkání na čtvrtém ročníku festivalu, který se bude konat 17. 11. 2018 opět ve Vimperku.

Co také vyšlo v roce 2017 o Šumavě:

Cestopisy, průvodce, fotografie…

Šumava – krajina pod sněhem – Petr Hudičák, Zdena Mrázková, Jindřich Špinar (info)/ Knihou se vine příběh bratranců Paleczkových z roku 1923, který formou zápisů do deníků zachytil jeden z prvních přechodů Šumavy na lyžích.

Na dobových fotografiích z Fotoateliéru Seidel, ale i jiných autorů pečlivě zpracovaných grafikem Tomášem Halamou, je zachycena zasněžená tvář šumavské krajiny, jejích horských vrcholů, přírody, památek a život lidí v závěru 19. a v první polovině 20. století. Záběry života ve sněhu a mrazu dokreslují texty dávných i dnešních spisovatelů. Vše je orámováno příběhem bratranců Paleczkových z roku 1923 popisujícím formou deníkových zápisů jeden z prvních přechodů Šumavy na lyžích.

Na 260 stran, na 300 (často dosud nepublikovaných) fotografií z let 1870–2017, velkoformátové panoramatické snímky z minulého století i precizní letecké záběry ze současnosti od fotografa Libora Sváčka. Každý ze tří autorů – Petr Hudičák, Zdena Mrázková a Jindřich Špinar – přistupuje k tématu šumavské zimy trochu jinak. Jeden je neúnavným průvodcem po krajině zapadané sněhem, druhý strážcem odkazu otce a syna Seidelových a třetí pátrá po osudech skrytých za snímky dávných Šumavanů. Společně připomínají s pomocí dobových vzpomínek, literárních textů z knihy Kohoutí kříž a hlavně s pomocí fotografií svět zapadlých vesnic a samot na svazích a vrcholech staré Šumavy.

Šumava Františka Malocha – Ke kolébce zlatonosné Otavy – Martina Kožíšek Ouřadová a Vladimír Kožíšek (info)/ Významný plzeňský botanik František Maloch se v létě roku 1916 vypravil na Šumavu. Jeho putování po sto letech zopakovali Martina Kožíšek Ouřadová a Vladimír Kožíšek. Spojením starého Malochova textu s fotografiemi a poznámkami současných autorů vznikla kniha… Dva cestopisy, které dělí sto let…

 „Báječné je, že vše popsal a vydal v podobě textu nazvaného Ke kolébce zlatonosné Otavy. Text okouzluje autorovým nadšením,“ míní Martina Kožíšek Ouřadová a dodává, že se svým mužem vypravili podle Malochova sto let starého textu na Šumavu v letech 2015 a 2016: „Chodili jsme Šumavou, místa fotili a zaznamenávali své postřehy.“ Na mnoha fotografiích figuruje loutka, která zosobňuje profesora Malocha. Manželé ji vytvořili podle jediné profesorovy dochované fotografie uložené v Národopisném muzeu Plzeňska.

Tajemství šumavských vod III. – Marita Haller, Petr Mazný, František Nykles, Josef Pecka, fotografie Jaroslav Vogeltan (info)/ Kniha volně navazuje na velmi úspěšnou řadu „Tajemství šumavských vrcholů“ a zejména na publikace „Tajemství šumavských vod I.“ (2015, řeky Vydra, Křemelná, Ostružná, Řezná, Úhlava a jejich přítoky) a „Tajemství šumavských vod II. (2016, Otava, Vltava, Schwarzenberský kanál). Třetí díl je zaměřen na šumavská jezera, nádrže a slatě na obou stranách hranice.

Průvodce Šumava, Bavorský les, Mühlviertel – Petr Mazný, Eva Haunerová, Tomáš Bernhardt, Marita Haller, Franziska Stölzel / Plzeňské nakladatelství Starý most vydalo prvního průvodce celou Šumavou – od české přes bavorskou po rakouskou. Jde o lexikon, který popisuje 600 míst, k nim je 600 fotografií a dále je tam spousta aktuálních praktických informací z české, bavorské i rakouské strany

„Všechno, co je něčím zajímavé, tak tam má své heslo, od populárních taháků po neznámá místa,“ říká spolumajitele nakladatelství Starý most Petr Mazný. Kapesní průvodce do batohu je určen spíše pro lidi, kteří se na Šumavu vrací opakovaně a chtějí tam toho zažít více. „Jako jediný přináší všechny tři oblasti Šumavy v jednom svazku. To nebylo nikdy předtím,“ uvedl Mazný. Podle něj se lidé v poslední době vracejí zpátky k tištěným průvodcům a mapám a klesá počet návštěv internetu.

Šumava: na pohlednicích Joži Pospíchala knihkupce v Sušici… – Martin Leiš / Kniha představuje Šumavu a město Sušici v době první republiky, kdy docházelo k rozmachu turistického ruchu a k výstavbě turistických chat a rozhleden.

Rozhledny a chaty vznikaly v nejvyšších partiích Šumavy díky činovníkům Klubu československých turistů. Jedním z nich byl Josef (Joža) Pospíchal, který se velkou měrou zasloužil o zpopularizování a zpřístupnění Šumavy veřejnosti. Toto šťastné období trvalo necelých dvacet let a bylo nenávratně přerušeno nejprve mnichovskou dohodou, připojením Sudet ke třetí říši, poválečným odsunem původních obyvatel, Vítězným únorem, zřízením hraničního pásma, železné opony a vojenských újezdů Dobrá Voda a Boletice a po roce 1989 přísnou ochranou přírody na území CHKO a NP Šumava. Většina chat KČST, německých hostinců, hájoven a turistických tras, které sloužily turistům, se po roce 1948 ocitla v místech veřejnosti nepřístupných. Do dnešních dnů se tyto objekty a turistické chodníky až na vzácné výjimky nedochovaly. Ty, které přežily ve světě lesních samot při státní hranici, stále nejsou ani dvacet šest let po sametové revoluci turistům zpřístupněny. Naštěstí máme možnost připomenout si toto období alespoň díky šumavským pohlednicím, tzv. dopisnicím, Joži Pospíchala. Pojďte si tedy prohlédnout Šumavu tak, jak ji na svých pohlednicích zachycoval Joža Pospíchal, knihkupec v šumavské Sušici a aktivní člen sušického odboru Klubu československých turistů.

Šumava známá i neznámáPetr David, Vladimír Soukup / Kniha se zabývá tamější přírodou, historií i památkami a odhaluje, jak Šumava dokáže na člověka působit a jaká tajemství skrývá. Vedle známých turistických center a historických měst (Vimperk, Prachatice) si připomeneme i zaniklé osady a vesnice, místa, která byla dlouhá roky veřejnosti nepřístupná – právě na Šumavě přece byla ta nejostřeji střežená hranice, pověstná „železná opona“. Vedle známých přírodních lokalit (Boubínský prales, Černé a Čertovo jezero) nechybí vyprávění o oblastech, kam zdaleka tolik návštěvníků nepřijde (Milešický prales), o místech znovuobjevených v posledních desetiletích (Prášilské jezero, jezero Laka, Plechý a Plešné jezero, pravý břeh Lipenské přehrady), o úžasných technických dílech (Schwarzenberský kanál), o originální architektuře (volarské domy). Závěrečnou kapitolu tvoří přehled značených turistických cest a tipy na nejhezčí výlety.

Šumaváci… Aneb Žijí mezi námi

Šumava domovemIvo Stehlík & kolektiv / Šumava se v posledních letech stala oblastí střetu protichůdných zájmů a rozdílných názorů na to, jak by s touto jedinečnou krajinou měl člověk zacházet. Kniha Šumava domovem nabízí pohledy třiceti sedmi místních obyvatel nejrůznějších profesí na soužití lidí se zdejší přírodou. Práce na publikaci začala před dvěma lety během bouřlivé diskuse o budoucnosti Národního parku Šumava. Teď je téměř hotova.

„Možná se dozvíte něco nového o tom, jak se tu lidem žije, o lese, o národním parku, o kůrovci, o tom, proč je důležité alespoň na malém kousku naší země zachovat divočinu a možná zahlédnete mezi řádky i střípky jímavé krásy… Pokud se tak stane, tahle kniha nevznikla nadarmo,“ říká její nakladatel Ivo Stehlík a dodává: „Nechceme na vydávání knihy čerpat dotace a granty, kniha vychází bez jakékoliv podpory od státu nebo nevládních organizací. Jsme tedy odkázáni jenom na přízeň potenciálních čtenářů…“ Texty doprovází dvě stovky fotografií, včetně několika historických snímků z rodinných archivů, které nebyly doposud nikde publikovány.

 

ŠumaváciPřemysl Čech / Kniha Šumaváci autora Přemysla Čecha je volným pokračováním úspěšné knihy Trefen šumavským genem, oceněné i v soutěži Šumava Litera 2016. S ohledem na zájem čtenářů jezdil autor na besedy a vyprávěl o knize a o té „své“ Šumavě. Nemohl si přitom nevšimnout, že naprostá většina ohlasů a debat o knížce se vždy stočila na kapitoly, ve kterých připomínal šumavské osobnosti. Postupně si uvědomoval, že podobných postav zná víc, a že by možná stálo za to, přiblížit i jejich osudy. Výběr osobností pro knihu Šumaváci je autorovou ryze subjektivní záležitostí. Ale bylo podstatné, že všichni nosí Šumavu ve svém srdci, něco pro ni udělali, nebo o ní umějí zajímavě vyprávět. Celý rok za nimi jezdil po šumavských chalupách, scházel se s nimi v hospodách, ateliérech i na hradech…

Šumavské povídání aneb co v kronikách nenajdete 2Jaroslav Pulkrábek / Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat…

 

Hranice – tam i zpátky…

Šumava… hranice přecházejte po půlnociVilém Hrach / Králem Šumavy je letos určitě Vilém Hrach. Nová kniha mapuje poúnorové útěky z Československa… Vilém Hrach ve své knize nazvané „Šumava… hranice přecházejte po půlnoci“ shromáždil dramatické příběhy pašeráků i sedláků, Čechů a Němců, hrdinů i donašečů. Prvotina devětasedmdesátiletého autora je podepřena podrobnou znalostí lokality a roky bádání v archivech.

Ostnaté dráty, čerstvě vysídlené vesnice, třídní boj v nejvyhrocenější podobě. Mezi Skyllou pohraničních hlídek s nabitými zbraněmi a Charybdou zrádných močálů nedokázal proniknout na Západ jen tak někdo. Respektovaným esem byl Kilian Nowotny. Právě na něho, na legendu zvanou Král Šumavy, láká Hrach své čtenáře. Oprávněně. Zejména o posledním Kilianově přechodu hranic, už tolikrát umělecky zpracovaném, dokázal autor přinést nové poznatky.

Vilém Hrach má jako právník cit pro detail. Nenechá se uchvátit tím, že mnohé archivní materiály nalezl jako první – i ty podrobuje kritickému rozboru. Stejně jako jedinečná svědectví pamětníků, která získal. Autor důsledně rozlišuje fakta a domněnky. Tam, kde se pouští do interpretací, opakovaně připomíná, že jde jen o možný výklad událostí. (celý článek viz Aleš Palán)

Písecká spojka krále Šumavykniha o píseckých pobytech krále ŠumavyJan Měšťan / Knihu vydalo písecké Nakladatelství J&M. Její autor Jan Měšťan připomněl, že král Šumavy Josef Hasil pravidelně přecházel přísně střeženou státní hranici a spolupracoval se skupinou lidí na Písecku, Vimpersku a Prachaticku. „V říjnu 1951 se dva týdny ukrýval v Píseckých horách v penzionu U Malířských, v turistické chatě na Živci a na chatě u řeky Otavy nedaleko Borečnice,“ říká Jan Měšťan

Mluvíme-li o šumavské hranici je možná potřeba upozornit i na tuto knihu. V určitých kruzích společnosti stále trvá ona podivná (lakonicky řečeno zvrácená) nostalgie za obdobím, kdy naši republiku – obepnutou ostnatými dráty – hlídali SUPi (samostatně útočící psi) a bdělí, ostře ozbrojení pohraničníci, připravení pálit po svých spoluobčanech (titulní obrázek knihy je docela výmluvný…). Malinko mi to připadá, jako by své paměti vydávali členové ostrahy koncentračního tábora v duchu: „Vždyť to přeci byla jen práce, plnili jsme rozkazy a v lágru i na cimře byla mezi námi – kluky – švanda, to vám musíme povyprávět…“ Mno… knihu jsem nečetl a ani číst nehodlám, nemohu tedy soudit, v čem spočívá onen „poněkud jiný pohled na Pohraniční stráž“. Udělejte si případně obrázek sami…

Z historie 10. brigády pohraniční stráže Volary – Zdeněk Šmída / Kniha mapuje běžnou službu šumavských pohraničníků… Jak vypadala Šumava u hranic v 50. letech od Mokrůvek za Modravou po Lipenskou přehradu?

„Publikace přichází na knižní trh v době, kdy jsou soustavně vydávány texty věnující se železné oponě a zabývající se jednotlivými případy narušení státních hranic – lakonicky řečeno, zabývající se případy použití zbraně. Mým cílem bylo zdokumentovat poněkud jiný pohled na Pohraniční stráž, který je veřejnosti mnohdy cizí – totiž povšechný život pohraničníků na jednotkách a jejich služba,“ vysvětlil autor Zdeněk Šmída. Ten již má za sebou dvě knihy – Vývoj českých státních hranic, Šumava-Modravské pláně. „Rád se toulám v pohraničí – dokumentuji pozůstatky historických i současných hranic, zaniklé osady a v neposlední řadě tu část historie, která je nazývána jako železná opona. Můj děda Václav sloužil na Šumavě v úseku Volarské brigády v 50. letech. V neposlední řadě jsem měl přístup k celému množství archiválií a materiálů. Všechny tyto pohnutky byly hlavním důvodem k sepsání publikace, na které jsem pracoval u stolu i v terénu od roku 2012,“ řekl Šmída.

Něco pro malé a menší…

Hurá na Šumavu (průvodce pro děti i rodiče)Petr Mazný / Netradiční šumavský průvodce, který je určený především pro malé návštěvníky tohoto pohoří. Vysvětluje, jak vznikla Šumava, proč se tak jmenuje, jaká tam žijí zvířata, ale hlavně přináší tipy na výpravy na nejzajímavější místa, které zvládnou i děti. Většina fotografií je od Jaroslava Vogeltanze, ilustrace vytvořila Soňa Brabencová.

Davídek – příhody chlapce ze Šumavy (2. díl) – Ivo Nový / Davídek, kluk ze Šumavy jde do školy. Nemůže se ani dočkat, až z toho onemocní. Z hájenky je to do školy kus cesty a Davídek zažívá po cestě i ve škole různá dobrodružství, seznamuje se s novými kamarády a prožije první rok, na jehož konci jsou vysněné prázdniny a cesta k babičce. Před našima očima ožívá svět malých dětí před cca 60-70 lety, svět bez mobilů a počítačů, svět klukovských pranic a opravdového vesnického života.

Příběhy z jižních Čech (Lipensko) Povídání losí babičkyPechoušek Pavel, Študlarová Zdeňka / Vydejte se spolu s losími sourozenci Aldem a Poli na toulky po jižních Čechách, krajem kolem vodní nádrže Lipno. Je to úžasný kout naší země, kde se dají v hlubokých voňavých lesích prožít skvělá dobrodružství. Na svých cestách se losíci setkají s roztodivnými postavičkami a strašidly z oblasti Lipenska, ničeho se však nezaleknou a nakonec se sejdou i se svým tatínkem, kterého celou dobu hledali. Na předsádkách najdete nádhernou mapku oblasti, kudy losíci bloudili.

A nakonec něco k jídlu…

Tradiční svátky a recepty ze šumavské vesnice – Lucie Kohoutová / Nová publikace inspirovaná Šumavou je volným pokračováním úspěšné kuchařky Recepty ze šumavské vesnice. Autorka se tentokrát věnuje připomenutí svátků a tradic, spojených s touto malebnou krajinou. Události jsou citlivě provázané s původními recepty, které autorka, jak je jejím zvykem, poctivě vyzkoušela. Kniha je bohatě doplněna barevnými fotografiemi nejen jídel, ale i krás šumavské přírody. A opět nechybí ani příběhy z památných míst, pověry a pranostiky. K dostání v eshopu www.dona.cz, nebo u knihkupců.

Recepty ze šumavské vesniceLucie Kohoutová / Kuchařka plná tradičních šumavských receptů, předávaných po dlouhá léta z generace na generaci, ale i receptů současné kuchyně. Autorka je řadí podle ročních období od jara do zimy, vzhledem k dostupnosti surovin, nevynechává ani vaření o svátcích, jako jsou Vánoce, Velikonoce, masopust. Kniha je doplněna povídáním o Šumavě a lidových zvycích, pověstmi a tajemnými příběhy, text doplňuje spousta fotografií nejen jídel, ale i krásné šumavské krajiny. Kuchařka vznikla na základě autorčiných webových stránek, které se těší velké návštěvnosti a oblibě čtenářů a přímo vyzařuje autorčinu lásku k Šumavě, k její historii i současnosti.

CENA JOHANNA STEINBRENERA 2017 – VÝSLEDKY

Do soutěže bylo nominováno celkem dvaatřicet knih, které vyšly v předchozím roce (2016). V jedné kategorii se nachází beletrie s poezií a v druhé knihy naučné či fotopublikace. Šumavskou knihou roku (v kategorii beletrie, poezie) se stala POSLEDNÍ ŠUMAVSKÁ PASTVINA Martina Sichingera (Nakladatelství 65. pole). K Šumavě si padesátiletý Martin Sichinger vytvořil vztah díky dědečkovi, který opravoval lidem topení na samotách, i otci, jenž se Šumavákům staral o vodu. Sichinger napsal o zdejším kraji zatím čtyři romány, teď připravuje pátý.

V nyní oceněné knize Poslední šumavská pastvina musí písecký poručík Reiner v listopadu 1918 potlačit povstání šumavských Němců, kteří vyhlásí vlastní župu Böhmerwaldgau. V roce 1949 se poručík Reiner jako nepřítel komunistického Československa chce dostat přes bavorskou hranici a jeho jedinými spojenci jsou právě šumavští Němci.

Autor knihy Sichinger si myslí, že čtenáře zaujalo místo pastviny zvané Kašperschachten. „Píšou mi lidé, kteří podnikli svoji vlastní cestu a snažili se tu Kašperschachten najít, protože je to něco ojedinělého v celé České republice a specificky na Šumavě,“ říká Sichinger.

Martin Sichinger (vpravo)

V kategorii „naučná, fotopublikace“ pak hlavní cenu získala kniha Světem šumavské přírody autorů Kučerové Martiny a Dvořáka Vladimíra. „Naším přáním bylo připravit knihu, která by nikdy nekončila. Knihu, u které dočtete poslední řádek, máte chuť začít číst od začátku. Knihu, kterou můžete otevřít na jakékoliv stránce a ihned jste vtaženi do děje, který se před vašimi zraky odehrává. Knihu, která vás zabaví, ale zároveň vás mnoho nového naučí. Kniha je bohatá množstvím fotografií, které zachycují krásu Šumavy, ale také okamžiky, které nemůžeme spatřit vždy na vlastní oči. Ilustrace Pavla Procházky dodávají knize nebývalou pestrost a půvab. Snad i díky tomuto ocenění se kniha stane dobrým pomocníkem, který pomůže zažehnout další svíce nadšených přírodovědců, kteří budou v dalších generacích chránit dary šumavské přírody…“ říká o knize Vladimír Dvořák, jeden z autorů.

Martina Kučerová

CENA JOHANNA STEINBRENERA – kategorie BELETRIE, POEZIE

1. Sichinger Martin: Poslední šumavská pastvina
2. Zitková Eva Marie: Báby v nepaměti
2. Fibich Ondřej: Ze Šumavy špalíček pohádek a básniček
3. Szpuk Roman: A zavaž si tkaničky

CENA JOHANNA STEINBRENERA kategorie: NAUČNÁ, FOTOPUBLIKACE

1. Kučerová Martina, Dvořák Vladimír: Světem šumavské přírody
2. Hudičák Petr, Mrázková Zdena, Špinar Jindřich: Lipno – krajina pod vodou
3. Nykles František, Pecka Josef, Mazný Petr, Vogeltanz Jaroslav: Tajemství šumavských vod

Cena knihoven

Kromě hlavní ceny festivalu získal Martin Sichinger také cenu od čtenářů jihočeských knihoven. Cenu knihoven jsme ve spolupráci s knihovnami našeho regionu vyhlašovali poprvé a věříme, že budeme pokračovat i v dalších ročnících.

Cena Šumavského pivovaru

Již podruhé byla vyhlášena Cena Šumavského pivovaru. Tu letos získala kniha Ze Šumavy ŠPALÍČEK pohádek a básniček (Nakladatelství Strakonice Hrad) Ondřeje Fibicha.

Šumava – krajina dětství… Výsledky literární soutěže pro děti a mládež

Městské kulturní středisko Vimperk ve spolupráci s volarským nakladatelstvím e-knih DriftBooks vyhlásilo v rámci literárního festivalu Šumava Litera již třetí ročník literární soutěže pro žáky základních a středních škol na téma „KRAJINA DĚTSTVÍ“. Zadání znělo: napište pověst, pohádku či dětský příběh ze Šumavy. Vítěz v každé kategorii získal elektronickou čtečku knih…

VÝSLEDKY: kategorie studenti gymnázií, SŠ a SOU

1/ Jan Janda, G a SOŠe Vimperk – 8.G (Pravětín) – Šumava – krajina dětství

2/ Kateřina Kunclová, G a SOŠe Vimperk – 8.G (Vimperk) – Nezapomeň

3/ Veronika Majerová, G a SOŠe Vimperk – 8.G (Strážný) – Pověst o vodníkovi a kocourovi

VÝSLEDKY kategorie žáci 6. – 9. ročníků ZŠ a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií:

1/ Michaela Štouralová, G a SOŠe Vimperk – 3.G (Zdíkov) – O sežraném království aneb Jak malý Kája Kůrovec s beruškou Beruškou Šumavu zachránili

2/ Kristýna Věříšová, Gymnázium Prachatice – 3.A (Prachatice) – Příběh řeky Vltavy

3/ Ester Štěchová, G a SOŠe Vimperk – 3.G (Vimperk) – Záhada

Šumava Litera 2017 – Propojení literatury a cestovního ruchu

Páteční večer festivalu je určen pro pozvané hosty festivalu. První přednáška ukázala, jak může festival pomoci konkrétní věci. Jaromír Polášek (ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu – JCCR) a spisovatel Hynek Klimek představili projekt, který (de facto) vznikl díky prvnímu ročníku: Příběhy z jižních Čech. Na základě pohádkových příběhů, zasazených do konkrétních míst Jižních Čech, by JCCR ráda přilákala do našeho kraje zejména rodiny s dětmi. Do budoucna by se projekt měl rozšířit o naučné stezky, které budou korespondovat s knižními příběhy a jejich hrdiny. Počítá se s deseti dílnou sérií. Momentálně jsou na trhu čtyři tituly z oblastí:

– Prácheňsko a Pošumaví (autor Hynek Klimek)
– Lipensko (autor Pavel Pechoušek)
– Novohradsko a Doudlebsko (autor Oldřich Petrášek)
– Táborsko, Milevsko a Sedlčansko – Toulava (autor Hynek Klimek)

Jaromír Polášek (ředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu – JCCR)

Hynek Klimek

Čas dlouhý, čas šumící aneb Šumavou Karla Čapka

Šumava Litera nabídla v předfestivalovém týdnu další přednášku: HASAN ZAHIROVIČ: KAREL ČAPEK A ŠUMAVA

Čapkovský badatel Hasan Zahirović pochází z Bosny, v České republice žije už skoro deset let. Absolvoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. Věnuje se herectví, překladu, divadelní vědě, konkrétně o meziválečném a moderním českém divadle. Od roku 2006 žije v České republice. Absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Vede obor kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě a vedle toho se intenzivně věnuje čapkovskému bádání. Podílel se například na práci ve vile Karla Čapka, kterou získala městská část Praha 10.

„Jméno Čapek jsem poprvé uslyšel v Bosně, když jsem byl ve druhém ročníku střední školy. Jako dítě jsem Čapka nečetl. Každý Čech se k Čapkovi dostane přes pohádky nebo pak na základní škole přes Povídky z jedné a druhé kapsy. Já jsem jako první četl Obrázky z domova, český cestopis vydaný po jeho smrti. Hodně lidí ani neví, že takový cestopis existuje. Jsou tam krásné popisy měst, fejetony o Praze a já se na základě toho zamiloval nejen do Čapka, ale i do České republiky. Knihu jsme našel v městské knihovně v Sarajevu. Začal jsem spolupracovat s českou ambasádou a tak jsem pátral po knihovnách, co všechno českého mají. A naštěstí tam kromě Haška a Kundery byl i Čapek…“ říká o své literární „vášni“ čapkovský badatel Hasan Zahirović…

Ve své přednášce o Čapkovi a Šumavě zmiňuje Hasan Zahirović jako jednu z inspirací krátkou práci volarského písmáka Romana Kozáka „Čas dlouhý, čas šumící aneb Šumavou Karla Čapka“. Roman Kozák v ní mapuje cestu Karla Čapka na Šumavu v září 1925, přičemž objevuje lokality a místa, která autor popsal, ale místně neurčil. Celý text vyšel původně v roce 1996 jako útlá kniha (vydala Galerie Nahoře – 1. svazek edice Pouť, Prachatice). Podruhé pak v roce 2015 jako součást elektronické knihy Šumavská přicházení (vydalo nakladatelství DriftBooks, Volary)

***

Šumavská přicházení – ukázka z e-knihy Romana Kozáka

  […] Přiznám se a rád: mám rád Karla Čapka. Jako literáta i jako člověka. A mám rád Šumavu a mám rád železnici. Vždycky mne proto lákala úvodní pasáž jednoho z Čapkových textů, který nese název Zastávka:

„Prostě napadne tě to z čista jasna, a ty vyskočíš z hekajícího vláčku ve staničce, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat; není tu nic, jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a kousek dál bílý dům; a jelikož na Šumavě v každém domě je hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda. Pak tam teče Vltava, nevím, zda Teplá nebo Studená; sáhl jsem si na ni, zdála se spíše studená.“

Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl tuhle Čapkovu zastávku objevit. Taky tam jen tak zčistajasna vyskočit z vláčku, sáhnout si na Vltavu a zajít do hospody…
Takže teď to zkusím – a Tebe, milý čtenáři, rád vezmu s sebou.

Ze své cesty po Šumavě v září roku 1925 napsal Karel Čapek celkem pět textů. Jde o krátké črty, které byly takřka vzápětí uveřejněny v Lidových novinách coby cestopisné fejetony. Knižně tyto texty za Čapkova života nevyšly. Až v roce 1953 se objevily v posmrtně vydaném souboru s příhodným a půvabným názvem Obrázky z domova.

Některé z Čapkových textů popisují konkrétní města a místa, avšak u některých nevíme, kde k nim autor našel inspiraci. Ale to bychom se na to podívali! Změnila se snad tvář Šumavy natolik, aby se Čapkovy stopy ztratily v přítmí lesa a třaslavém mokřisku jednou provždy? Anebo my, kdo bychom mohli být Čapkovými vnuky a pravnuky, známe šumavský kraj už natolik dobře, že ho můžeme zvát svým domovem?

[…]

Náš vlak přejíždí Jezerní potok. Jeho běžící vlny jsou vodami Plešného jezera. Ocitáme se v srdci Národního parku Šumava. Železnice jím prochází a není zatěžko uvěřit, že právě tady je Šumava nejšumavštější. Napravo meandry Vltavy, vlevo v lesích památník posledního zastřeleného medvěda v Čechách. Pozor, přátelé, tady už je nanejvýš třeba vyhlížet onu Čapkovu „staničku, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat, a kde je jen pruh louky mezi lesy, Vltava, řečená stanička a bílý dům, který je ovšem hospodou.“

Něco jsem se tu nachodil, najezdil a navyptával. Od Krumlova po Vimperk, od Prachatic po Nové Údolí, tam a zase zpět.
A teď už to vím!
Dívejte se, rozhlížejte se…
Pozor, pojďme! Vystupovat!
Jsme tady! Vidíte?
Nikoliv „zastávka“ – jak zní název kapitoly v knize a co mě dlouho pletlo! – ale tohle lesní nádraží je oním místem, které hledáme! Trojsměrná křižovatka dvou tratí: té, co nás sem přivádí od Budějovic, a té od Volar k bavorské hranici (kdysi pokračující do Pasova). Ano, právě v této kapesní staničce tehdy, 5. září 1925, zčistajasna Karla Čapka napadlo vystoupit z vlaku.
Vidíte, není tu nic: jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a bílý dům. Také tu teče Vltava – a to si pište, že Studená! Je studená nejen jménem. Studí pokaždé a pořád, imr a furt! Její soutok s Teplou Vltavou leží dva kilometry odtud. Támhle za tím velkým rašeliništěm, co se mu říká Mrtvý luh.
Mimochodem, vystoupit v Černém Kříži nebývalo pro nás jen tak; po čtyřicet komunistických let začínalo střežené hraniční pásmo jen kousek odtud a samopalníci se psy měli své stanoviště přímo na zdejším perónu.
Opodál tu stával kříž temné barvy, který dal v roce 1910 novému nádraží – jinak ztracenému mezi močálem a pralesním hvozdem – i jeho jméno. Nová styčná stanice šumavských místních drah dostala původně název „U černého kříže“ a do dnešní podoby byla přejmenována právě a přesně v roce Čapkovy návštěvy. Kříž s vysídlením pohraničí zanikl, posléze byl obnoven, a kdo chce zažít půvaby šumavské krajiny doslova hmatatelně, nechť zamíří právě sem. Navzdory tomu, že se nacházíme v Černém Kříži mezi Mrtvým luhem a Spáleným vrchem.

[…]

Ale kam že se to odtud vlastně Karel Čapek vydal?

„Teď tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatím co hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít. Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicím a všemu na světě; a co se mechu týče, ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, mé mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa… Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama.“

Jsme z lesa venku a máme tu další záhadu. Poslouchejte, co Karel Čapek také napsal:

„Vesnice na Šumavě se povšechně vyznačují neobyčejnou délkou; řekněme tak mezi dvěma a dvaceti kilometry. Myslím, že tam jsou vesnice, které ještě nikdy nikdo neprošel.“
Pravda, osídlení Šumavy bývalo mnohem, mnohem hustější nežli dnes je tomu dnes. Osad, samot a polosamot by ses sotva dopočítal, ale přece jen: že by tu byly vesnice dlouhé „tak mezi dvěma a dvaceti kilometry?“ 

I kdepak! Víte, kde je zakopaný pes?
Vezmeme-li v úvahu, že Karel Čapek vystoupil v Černém Kříži, a známe-li trochu zdejší kraj, je vše jasné. Hleďme, tady to je: osada Dobrá, dříve Guthausen, slabou hodinku od Černého Kříže. Byla založena mezi Teplou Vltavou a pralesním hvozdem jako jedna z posledních šumavských vsí, až roku 1816, a to zcela plánovitě: původně devatenáct, posléze bezmála osmdesát a dnes něco přes třicet usedlostí, jedna vedle druhé, pouze po jedné straně cesty!
Takže ne každá šumavská vesnice, ale právě a jen do délky roztažená osada Dobrá byla inspirací pro Čapkovu nadsázku a vesnici dlouhé „tak mezi dvěma a dvaceti kilometry“.

„Hnůj je před domem místo zahrádky; u každé chalupy vydlabaný kmen, kterým teče pramenitá voda; na každém zápraží řada dřeváků, od těch velikých tahavých po dojemné dřeváčky dětské. Na neděli se takový dřevák nejspíš čerstvě ohobluje a klape se v něm do kostela. Řeč je tu silná a zvláštní; nerozuměl jsem ani slovu; na krávy se volá ‚uot uot iowa‘.
A když přece jen z neznámé příčiny je vesnice u konce, můžeš jít hodiny po cestě mezi břízami a jeřabinami a hodiny lesem a nepotkáš človíčka; jen z dálky před tebou uhne do lesa pašerák, který nese z Bavor šest zelených kloboučků na hlavě a ranec soli na zádech.
Potloukáš-li se po kraji těch smutných a krásných lesů, – každý houbař ví, že na kraji lesa najde nejlepší hřiby, takové tlusté a do černa osmahlé; pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třesavá rašeliniska, – ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící.“

Ano, čas dlouhý a šumící…

(Poznámka autora: kurzívou jsou uvedeny citace z textů a korespondence Karla Čapka)

Rozhovor s Jaroslavem Pulkrábkem – ředitelem MěKS Vimperk

Vimperk je městem, které je neodmyslitelně spjato s produkcí knih. O tom není pochyb. A že je vstupní branou Šumavy, rovněž nemůže býti sporu. Spojením těchto dvou faktů vznikl nápad uspořádat ve Vimperku festival literatury o Šumavě. První dva ročníky se zdařily, třetí máme před sebou a to konkrétně 18. listopadu. Program si můžete přečíst ZDE na stránkách Šumavy Litery. Na bližší informace jsme se pak zeptali Jaroslava Pulkrábka, který festival připravuje.

ŠUMAVA LITERA 2017 – PROGRAM –  

Co je vlastně základním smyslem festivalu, akce, která by se spíše hodila do velkého města?
Když půjdeme opravdu až na dřeň, tak dát Vimperku akci, která by pro něj byla identická a výjimečná. Jako pro Hronov divadlo, pro Písek studentský film a podobně. A kniha ve spojení se Šumavou se nám zdála docela nosným tématem. A máte pravdu, zájem přenést festival do velkého města tu byl. Ale věříme, že si čtenáři do Vimperka cestu najdou.

Ale knižních festivalů je mnoho?
Ano, ale šumavská literatura je fenomén, který nemá nikde jinde obdoby. Ani v zahraničí.

A daří se takto Vimperk profilovat?
To není otázka dvou, tří, pěti ročníků, ale i tak je znát velký posun. V zájmu autorů, nakladatelů a i velikém zájmu z Bavorska, kde by ve spolupráci s námi chtěli uspořádat sesterský festival a aktivně se účastní toho našeho.

Vrcholem festivalu je předání ceny Johanna Steinbrenera za knihu o Šumavě vydanou v předcházejícím roce. Kdo knihu nominuje, vyhodnocuje a kde se s nominovanými knihami lze seznámit?

Knihy sami aktivně vyhledáváme a snažíme se jich podchytit co nejvíce. Jejich seznam najdete třeba na stránkách festivalu, kde je i katalog téměř sedmi set knih, které o Šumavě kdy vyšly. Vydali jsme i papírový katalog. Ten si můžete vyzvednout například v knihovně nebo v kulturním středisku. Letos soutěží dvaatřicet knih rozdělených do dvou kategorií. Porota je složena z pěti lidí a profesně je zastoupen spisovatel, ředitel knihovny, prodejce knih, typograf a etnograf.

Nejsou zvýhodněni vimperští autoři?
Přestože jich tu je poměrně dost, namátkou jen Sichinger, Szpuk, Kadoch, Vávra a všichni soutěží, vimperák je v porotě jen jeden. Další jsou z Prachatic, Českých Budějovic, Jindřichova Hradce.

Jak složité bylo knihu vybrat?
Poměrně dost. První kolo bylo korespondenční, kde každý nominoval tři knihy z každé kategorie. Při druhém kole se už porota fyzicky sešla a proběhla dost náročná diskuse a přesvědčování. Dlouho nebylo jasné, kdo cenu získá. Ale nakonec se všichni shodli.

To však nebude jediná cena, která se bude na festivalu udílet?
Souběžně běží i hlasování v knihovnách o Cenu knihoven a tradičně svoji knihu vybírá Šumavský pivovar. A konečně je již potřetí vyhlášena studentská literární soutěž.

Teď více k programu, na co se můžeme těšit?
Ještě před festivalem je připravena malá ochutnávka v podobě trojice přednášek a myslím, že dost zajímavých a naprosto odlišných. A na samotném festivalu si nejen budete moci knihy koupit, nebo si prohlédnout knihy starší, leckdy unikátní, ale je tu doslova maraton akcí na několika místech. Přednášky, besedy, autogramiády, křty knih a představení žhavých novinek, projekce fotografií i filmu, výstavy. Myslím, že si každý vybere. A pak samozřejmě galavečer, na který všechny zájemce o šumavskou literaturu zveme.

A jak poznám spisovatele své oblíbené knížky?
Jednoduše, mají viditelné jmenovky. A když už si necháte podepsat knihu, můžete si domů odnést i společnou fotku z našeho fotokoutku.

A co na závěr?
Myslíme si, že Vimperk si podobnou akci zaslouží. Kde jinde by měla být kniha a Šumava doma, když ne tady. V místě, kde se první česká kniha vytiskla již roku 1484 a kde sídlí Správa národního parku Šumava. Přijďte náš nápad podpořit účastí. Bylo by škoda si ho nechat vyfouknout jiným městem.

Šumavská kniha roku – porota má již jasno!

Odborná porota festivalu regionální literatury Šumava Litera již zná vítěze letošní ročníku. Autoři i veřejnost se však výsledky dozví až na galavačeru, který se v rámci festivalu koná 18. listopadu 2017 v sále vimperského kulturního střediska.

Nominováno bylo celkem dvaatřicet knih, které vyšly v předchozím roce. V jedné kategorii se nachází beletrie s poezií a v druhé knihy naučné či fotoknihy. Rozhodování nebylo zas tak jednoznačné, adeptů bylo po více. Každý z porotců, kde je zastoupen spisovatel, typograf, knihovník, knihkupec a literární redaktor, do rozhodování vnesl svůj pohled. Nakonec porota dospěla k výsledku, se kterým se ztotožnili všichni její členové.

Co je „Šumavská kniha roku“?

Do soutěže o cenu Johanna Steinbrenera jsou nominovány knihy o Šumavě vydané v předchozím roce. Šumava je pro tento účel chápána jako území tvořené okresy Klatovy, Prachatice, Český Krumlov.

Soutěží se ve dvou kategoriích:

– beletrie, poezie

– naučné, odborné, fotoknihy (současné i historické)