litera

Porota Šumavy Litery vybírá nejlepší šumavskou knihu…

Šestatřicet knih o Šumavě, které se v loňském roce objevily na pultech knihkupectví si v pondělí z prachatické knihovny odnesla porota festivalu regionální literatury Šumava Litera. Tým složený s typografa, nakladatele a spisovatele, knihkupce, knihovníka literárního redaktora či etnografa má za úkol vybrat ty, které na podzim získají cenu Johanna Steinbrenera.

„Dnes se v podstatě ujasnilo zařazení do kategorií. Někdy je těžké určit, zda se jedná o beletrii nebo naučnou literaturu. Mnohdy to není schopen definovat ani autor. Knížky si pak porotci rozeberou a vyberou své favority. Po prázdninách se pak sejdou opět, aby se dohodli na konečném pořadí,“ nastínil práci poroty ředitel Městského kulturního střediska ve Vimperku Jaroslav Pulkrábek. Právě tato organizace totiž již čtvrtým rokem festival pořádá.

Již při prvním seznámení s nominovanými knihami bylo znát, že do výběru každý z porotců promítá svoji profesi. „Například typograf, dříve než knihu otevře, tak se podívá na kvalitu vazby a tisku. Nakladatel a knihkupec zas knihu hodnotí z jiného úhlu. A tak dále.“ doplnil Pulkrábek.

Svůj hlas však mou dát i čtenáři a to prostřednictvím hlasování, které se od července do konce října uskuteční v knihovnách prachatického okresu.

Seznam knih, které jsou do letošního ročníku nominovány, je zveřejně na webových stránkách Šumavy Litery (ZDE) spolu s dalšími téměř sedmi stovkami knih, které o Šumavě vyšly v minulosti.

(foto S. Hubáček – Deník)

O pořadí bude rozhodovat porota ve složení:

Jan Cempírek – předseda (spisovatel, nakladatel, vydavatel)
Hana Soukupová (literární redaktor, etnograf)
Jan Viener (typograf)
Hana Mrázová (ředitelka knihovny)
sestry Milisterferovi (knihkupci – jeden společný hlas)

KAŠPERSKÉ HORY – KOSTEL PANNY MARIE SNĚŽNÉ

Aj hle, kostel se dvěma nižšími věžemi, staré stromy, dole kaplička se studánkou. To je poutní kostel Panny Marie Sněžné. Tam vstupují lidé, odtud se ozývají varhánky a zpěv. Je tam tmavo, elektrika tam není, ale svítí hodně svící a je tam živo.

„Zdrávas Maria, anděl Páně z nebe…..“ krásná píseň zaznívá. K oltáři vstupuje korpulentnější, mladší kněz. To P. Felix dostal tento úkol slavit zde večerní bohoslužbu. Zítra bude spíše zpovídat tam nahoře, v arciděkanském chrámu. To už je celý čas, co přišel přítel a kamarád arciděkana Šumavy.

Údolí Vogelsang, František Hobizal, str. 25, 26, vydal: Dr.Radovan Rebstöck 1999

Šumava Litera zve na setkání s Martinem Sichingerem

ŠUMAVA LITERA PŘEDSTAVUJE – Vimperk 2. května 2018 od 19.00 hod v kavárně Ve skále – Setkání s Martinem Sichingerem (dvojnásobný držitele Ceny Johanna Steinbrenera)… Povídání, autorské čtení, putování nejen po schachten…

Martin Sichinger se narodil v roce 1967 ve Vimperku, absolvoval plzeňskou pedagogickou fakultu. Jeho romány jsou zasazeny do krajiny jižních Čech. Smrt Krále Šumavy (2011) popisuje cestu dvanáctiletého chlapce do bavorského Röhrnbachu, kde žil král pašeráků Kilián Nowotný. Duchové Šumavy (2012) rekonstruují případ strážmistra Jana Firmana, který na podzim roku 1946 brání své město proti trofejnímu oddílu ministerstva vnitra i bavorským pašerákům. Meyrovo sklo (2014, Cena Johanna Steinbrenera – Šumava litera) vypraví příběh dívky, která pátrá po ukrytém historickém skle, a Poslední šumavská pastvina Sichinger přebal(2016, Cena Johanna Steinbrenera – Šumava litera) líčí příběh poručíka Reinera, který je v listopadu 1918 vyslán potlačit povstání šumavských Němců. Martin Sichinger žije v Praze, je ženatý, má tři děti a pracuje jako učitel. V Německu vycházejí jeho romány v nakladatelství Ohetaler.

Ukázka z knihy: Martin Sichinger: Kocovina šumavského léta

Kocovina šumavského léta Martina Sichingera, dvojnásobného držitele Ceny Johanna Steinbrenera udílené na festivalu Šumava litera, je v pořadí už pátý autorův román mapující historii pohraničí, zasazený do Vimperku roku 1987, nástupu perestrojky, pražské návštěvy Michaila Gorbačova, ale i sílícího ekologického hnutí, vnitropolitického zápasu uvnitř KSČ a tragických ozvěn sovětské invaze.

Anotace: Velitel místní stanice VB se před festivalem Setkání mládeže Šumavy chystá na návštěvu významného politického hosta a snaží se zabránit všem provokacím. Největším rizikem se pro něj stává pátrání mladíka, jemuž sovětská armáda před téměř dvaceti lety zastřelila otce a který tuší, že nešlo o nehodu, ale o dokonale připravenou vraždu. A důkazů, že tomu tak bylo, najednou podivuhodně přibývá…

Nakladatel: 65. Pole
ISBN 978-80-87506-98-1
počet stran: 392
pevná vazba

 

NENECHTE SI UJÍT – Vimperk 2. května 2018 od 19.00 hod v kavárně Ve skále – Setkání s Martinem Sichingerem… Povídání, čtení, putování nejen po schachten…

Ukázka z knihy:

V devět hodin dorazilo Sejkorovi první hlášení o výtržnostech: Ve Volyni opilí mládežníci rozbili dvě okna osobního vlaku. Přepravovali se nasoukaní do sítí na zavazadla, která cestujícím visela nad hlavou, a při příchodu průvodčího křičeli: Jsme zavazadla!, protože neměli jízdenky a za zavazadla se neplatilo. Hlídka železniční ostrahy zaslala popis: čtyři mladíci ve věku od 18 do 25 let, roztrhané džínové bundy s nápisy Iron Maiden, No Future, Dg 307 a Duševní hrob, pod nimi nahá (ve dvou případech výrazně chlupatá) břicha, a torny, kupodivu bez nášivek americké vlajky a symbolů hippies.

Popisu podezřelých bude dnes ve městě odpovídat asi pět set osob. Ale dvě rozbitá okna nic neznamenají a na vimperském vlakovém nádraží mládežníci obvykle nic nedemolovali, protože věděli, že se ze Setkání mládeže musí také nějak dostat.

Nádraží měl Sejkora pod kontrolou a disidenti vypadali zaskočeně. Ale sotva vyhlédl z okna, spatřil Kotlíka, kytaristu místní kapely Neurocabaret, jak si vykračuje s úsměvem na tváři a kytarou v ruce.

Na toho si měl taky posvítit. Kotlík totiž dostal úžasný nápad: když rádio Bayern 3 vyhlásilo soutěž pro začínající kapely, zaslal jim demosnímek Neurocabaretu.

Ten ovšem do Spolkové republiky Německo nikdy nedorazil. Zabavili ho tajní v Prachaticích a Kotlíka připsali na dlouhý seznam těch, které je třeba sledovat.

Zazvonil telefon.

„Jak to jde?“ Borovec, kterého Sejkora na stanici dočasně zastupoval ve funkci velitele, ležel na chirurgii a čekal na operaci levé nohy. Jestli zákrok nevyjde, vimperská stanice VB bude mít nového velitele, a Sejkora doufal, že ho povýšení nemine.

„Zatím je všude klid.“

„Za čtvrt hodiny máš první poradu.“

„Já vím.“

„Tý se nemusíš bát.“

„Já se nebojím.“

„Víš, kdo letos přijede pronést hlavní projev?“

„Ne.“

Kromě bývalého prezidenta Svobody všichni vrcholní představitelé KSČ Setkání mládeže nenáviděli. Nikdy se nestalo, že by někdo z nich ve Vimperku přespal. Se starostou si prohlédli objekty postavené v rámci akce „Z“, došli na oběd do hotelu Hvězda, nechali se odvézt na náměstí, kde z tribuny pronesli projev, obklopeni pečlivě vybranými mládežníky, zúčastnili se diskuze, v níž se vyhýbali jakýmkoli nepříjemným dotazům, odmítli návštěvu stanového městečka s odkazem na únavu a pracovní vytížení, vrátili se do hotelu Hvězda, v salonku se zdrátovali s místními komunisty, zatímco jejich řidiči kouřili u černých volh cigaretu za cigaretou a trpělivě čekali, dokud se neobjeví číšnice s tím, že soudruhy je třeba urychleně naložit a odvézt zpátky do Prahy.

„Letos to nebude žádnej senilní funkcionář, co ti po projevu zdrhne do Prahy. Tentokrát si připravili bombu.“

„Jakou?“

„Nechal jsem ti to v modrejch deskách.“

„Děkuju.“ Sejkora polkl, protože takovou pomoc od Borovce nečekal.

„Je to vycházející hvězda strany a jede sem, aby soudruhy přesvědčil, že není jenom salonní teoretik, ale dokáže zaujmout mladý. A ve Vimperku přespí v pátek i v sobotu.“

„Kristepane,“ uklouzlo Sejkorovi.

„To zvládneš.“

„Mám vám zavolat, jak to dopadlo?“

„Budu pod práškama. Brnknu, až to půjde. Nezvorej to. Jsme nejlepší stanice v pohraničí, to si pamatuj.“

„Jasný, všechno klapne. Držte se.“

V druhém šupleti ležely obvykle volné listy A­4, někdy opatřené fotkou, na kterých si Borovec uchovával záznamy o pytlácích, stejně jako děda i táta, kteří byli hajní. Borovec je schraňoval jako oko v hlavě a doufal, že se jednoho dne dostanou do Muzea SNB v Praze na Karlově.

Úplně nahoře obvykle spočívala velká šedivá obálka plná poznámek o nějakém pytlákovi, například o Blahoutovi, který žil na samotě u Kašperských Hor a jehož se místní esenbáci a hajní už léta snažili nachytat. Ale dnes na Blahoutovi objevil tmavě modrou složku.

Otevřel ji.

Na první místo hitparády se tentokrát vyšplhaly osudy soudruha Vasila Mohority…

Martin Sichinger se narodil v roce 1967 ve Vimperku, absolvoval plzeňskou pedagogickou fakultu. Jeho romány jsou zasazeny do krajiny jižních Čech. Smrt Krále Šumavy (2011) popisuje cestu dvanáctiletého chlapce do bavorského Röhrnbachu, kde žil král pašeráků Kilián Nowotný. Duchové Šumavy (2012) rekonstruují případ strážmistra Jana Firmana, který na podzim roku 1946 brání své město proti trofejnímu oddílu ministerstva vnitra i bavorským pašerákům. Meyrovo sklo (2014, Cena Johanna Steinbrenera – Šumava litera) vypraví příběh dívky, která pátrá po ukrytém historickém skle, a Poslední šumavská pastvina Sichinger přebal(2016, Cena Johanna Steinbrenera – Šumava litera) líčí příběh poručíka Reinera, který je v listopadu 1918 vyslán potlačit povstání šumavských Němců. Martin Sichinger žije v Praze, je ženatý, má tři děti a pracuje jako učitel. V Německu vycházejí jeho romány v nakladatelství Ohetaler.

Šumavské knižní novinky – jaro 2018

Viktorie Hanišová – Houbařka

Nakladatel: Host
ISBN:978-80-7577-456-9
Rok vydání: 2018 (1. vydání)

Sára žije ve staré chalupě na Šumavě a živí se sběrem hub. Každé ráno si nazuje letité pohorky, popadne košík s utěrkou, v kapse pohladí ostrý nožík a vyrazí. Už sedm let chodí po stejné trase, sedm let od jara do podzimu sbírá houby na týchž místech a za pár stovek je prodává. Jako dobrovolná poustevnice se s nikým nepřátelí ani neopouští Pošumaví. Jen občas vyrazí za psychiatričkou do Plzně přesvědčit ji o svém vyrovnaném duševním stavu. Zpráva o matčině smrti proto Sářin život příliš nezmění. Avšak co se zdá jako nepatrnost na povrchu, bouřlivě bují pod ním.

Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 nadšeně přijatým románem Anežka o komplikovaném vztahu matky a adoptivní dcery, o skrytém rasismu a stereotypech. Také v pozadí nového příběhu je ukryto rodinné tajemství, které si hrdinka odnáší ze svého dětství a na které se snaží zapomenout. Jenže lze skutečně uniknout tomu, co se už jednou stalo?

 

Aleš Palán & Jan Šibík – Raději zešílet v divočině /Setkání s šumavskými samotáři

vázaná, 368 stran
nakladatelství Prostor

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.

Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Martin Sichinger – Kocovina šumavského léta

Nakladatelství 65. Pole, 2018
ISBN: 978-80-87506-98-1

Kocovina šumavského léta Martina Sichingera, dvojnásobného držitele Ceny Johanna Steinbrenera udílené na festivalu Šumava litera, je v pořadí už pátý autorův román mapující historii pohraničí, zasazený do Vimperku roku 1987, nástupu perestrojky, pražské návštěvy Michaila Gorbačova, ale i sílícího ekologického hnutí, vnitropolitického zápasu uvnitř KSČ a tragických ozvěn sovětské invaze.

Vimperk, červen 1987… Velitel místní stanice VB se před festivalem Setkání mládeže Šumavy chystá na návštěvu významného politického hosta a snaží se zabránit všem provokacím. Největším rizikem se pro něj stává pátrání mladíka, jemuž sovětská armáda před téměř dvaceti lety zastřelila otce a který tuší, že nešlo o nehodu, ale o dokonale připravenou vraždu. A důkazů, že tomu tak bylo, najednou podivuhodně přibývá…

 

 

Lášek Radan – Ztracené varty – Strážci šumavské hranice 1938

Vydavatel: Radan Lášek – Codyprint
Formát knihy: 21,7 x 15,3
Rok vydání: 2018
ISBN: 978-80903892.4.3
Počet stran: 247
Vazba: pevná

V publikaci najde čtenář vůbec první souhrnné zpracování dramatických událostí z podzimu 1938 na šumavské hranici od Železné Rudy po Vyšší Brod. V první části jsou podrobně zmapovány přípravy na zajištění hranice v letech 1936–1938, tj. výstavba „zvláštních zařízení sloužících k znemožnění dopravy na silnicích a cestách“ a zejména budování a výcvik praporů Stráže obrany státu Strakonice a České Budějovice.

V druhé části je na základě mnoha osobních svědectví a služebních hlášení popsáno pronikání nacistické ideologie do šumavských obcí, které ukončilo dosavadní bezproblémové soužití německých obyvatel s českou menšinou. Čtenář zde může velmi detailně sledovat, jak drobné konflikty a provokace příslušníků Henleinovy Sudetendeutsche Partei vygradovaly v září 1938 ozbrojeným povstáním henleinovců proti čsl. bezpečnostním silám. Text je doprovázen téměř dvěma stovkami dobových fotografií a mapek.

Ukázka z knihy: Rudolf Slawitschek – Modrý Pánbůh

V rámci ediční řady Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích byl vydán překlad méně známého románu Rudolfa Slawitschka Der blaue Herrgott (Modrý Pánbůh).

V roce 1927 vyšla v Horní Plané péčí Spolku Šumavského muzea (Verein Böhmerwaldmuseum) románová prvotina pražského německy píšícího spisovatele Rudolfa Slawitschka (1880–1945) Der blaue Herrgott. Autor s určitou dávkou umělecké licence zasadil příběh do fiktivního města nazvaného Rosenburg, jehož Slawitschek přebal copyreálným předobrazem byl tehdejší (Český) Krumlov. Prostřednictvím své první i druhé manželky měl vztah k tomuto historickému městu, kam často z Prahy, zvláště v létě, zajížděl. Román autor nazval podle modrého obrázku s Kristem na kříži upevněného na stromě při cestě z Krumlova na vrchol Kletě. Modrý obrázek, zvaný německy mluvícím obyvatelstvem Krumlovska Modrý Pánbůh (Der blaue Herrgott), připomíná hrůznou událost z roku 1787, kdy na tomto místě pytláci zabili obálka prvního vydání z roku 1927velmi krutým způsobem knížecího hajného, kterého pověsili na strom hlavou dolů do mraveniště.

České vydání připravil a doslov napsal Jindřich Špinar. Autorem překladu je krumlovský rodák a patriot Helmut Wagner. Slawitschkův román doprovází texty převzaté ze stránek elektronické čítanky šumavských německých spisovatelů Kohoutí kříž v překladu Jana Mareše, dostupné z: http://www.kohoutikriz.org. Kniha je doplněna několika dobovými fotografiemi z archivu českokrumlovského fotoateliéru Seidel.

Nakladatelé: Jihočeská vědecká knihovna, Nová tiskárna Pelhřimov 2017
Originál: Der Blaue Herrgott
Překlad: Wagner, Helmut
Popis: 1× kniha, brožovaná,
240 stran, česky
Rozměry:12 × 20 cm
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7415-162-0

Anotace: Stranou velkých dopravních cest míjely světové události uplynulých staletí tento kout téměř beze stop. Pod záštitou červené růže v bílém poli, kterou má náš zeměpán ve znaku se daří obchodu i řemeslům ve skromné míře a způsobem, který se nijak neliší od života našich otců a praotců. Jistě jste navštívili Rothenburg ob der Tauber v Bavorsku, město, které se našemu velmi podobá. Tu i tam jsou stará stavení pečlivě udržovaná, jen s tím rozdílem, že u nás je to z lásky k domovu, ne jako lákadlo pro cizince. Městem protéká řeka Rosava, plná oklik a zákrutů, a obepíná jako přirozený příkop divukrásný rosenburský hrad, který byl stavěn po sedm staletí. Po jeho zdivu se vine divoká růže, zakrývající téměř všechna okna a sahající až ke střeše nejvyšší věže. Je to zvláštní druh popínavé růže se skvostnými rudými květy. Když v létě vše kvete, vypadá to skutečně jako v pohádce. Náš starý archivář mimochodem neústupně tvrdí, že pověst o Šípkové Růžence se skutečně odehrála, a to před mnoha staletími, právě na hradě u nás v Rosenburgu.

Ukázka z knihy:

A po těchto závažných událostech tu byly Vánoce. Starý zámek ležel ve sněhu a venku v lesích praskaly stromy pod tíhou sněhu.

Gretka stála se zarudlými tvářemi u sporáku a snažila se vytvořit téměř nespočetné množství pokrmů. V těchto dnech nebyli rosenburští muži doma trpěni. Vážení občané města, obzvláště však zámecká honorace, se proto věnovala vánočnímu lovu. Všichni, od nejmladšího po nejstaršího, pokud se směli počítat k lepším kruhům, v těchto dnech vyrukovali do přírody. Také direktor archivu nezůstával nikdy pozadu a letos svému synkovi slíbil, že ho vezme s sebou. Ten již 14 dní předem pěchoval patrony, že by vystačily pro celý regiment. Doposud byla jeho největší radostí vzduchovka, dnes se mělo prokázat, co se s ní naučil.

Modrý obrázek foto J. Špinar

Träger ten den vyhlížel se smíšenými pocity. Nikdy nebyl velkým lovcem a právě v den nejklidnější noci roku mu lomoz lovu nepřipadal do lesního ticha vhodný. A nasadit zbraň na živoucího tvora v revíru u Modrého Pánaboha mu teprve připadalo jako zločin. Ale pochopil, že se nemůže vylučovat a že jeho jemnocit je poněkud přehnaný, když i sám direktor archivu, který byl znám svou téměř ženskou něžností, se bez pochybností zúčastní. A také Gretka považovala tento lov za samozřejmou součást vánočních svátků. Jistě tu hrála roli dlouhá tradice, zatímco pro něj to bylo cosi nového. A pak – ještě jedna věc jej přinutila vzdát se averze vůči vánočnímu lovu. Své velkoměstské oblečení v Rosenburgu odložil a pořídil si zdejšímu okolí přiměřený zelený myslivecký oblek. A to konec konců znamená určité povinnosti, člověk musí takřka prokázat oprávnění moci ten zelený kabátec denně nosit. Rozhodl se tedy, že pušku, kterou dostal od Rebhahna, si na rameno zavěsí.

Na gardovém nádvoří zámku se v 9 hodin ráno sešla pestrá společnost. Prostor vyplnil tucet nádherně zdobených, starých saní. Pan lesmistr slavnostně přivítal nováčky a přidělil jim místa na saních. V slavnostním prostředí přešly Trägera i poslední rozpaky. Inu, lidé ze zalesněných kopců slavili Vánoce jinak, než byl zvyklý z velkoměsta; způsobem, z něhož čišel pravý život.

Hluboce se nadechl čerstvého zimního vzduchu, který mu pronikl do posledních koutků plic. Pak se potěšeně rozhlédl po společnosti, radoval se z té spousty blyštícího se sněhu, z hedvábně modré oblohy, z komínů a štítů, které pod pokrývkou sněhu vypadaly ještě nádherněji než v létě.

Jak skvostně se vyjímal gardový strážný: bílé řemeny zkřížené přes zimní kabátec, obrovskou medvědí čepici stlačenou do čela, jak poklidně přecházel před šesti knížecími kanóny, půvabně pokrytými sněhem. Byly to samé staré kusy, nejmladší měl přes sto let. A mezi nimi bílou sněhovou čepicí ozdobené pyramidy kamenných koulí.

Träger se zastavil u nejbližšího kanónu a setřel z hlavně sníh: „Pánům z Růže patřím, zlý had jméno mé, anno 1636.“, četl.

Teď by se to snilo o starých časech, ale kolem dokola radostně lomozil dnešek. Jeho pohled klouzal podél oken a zastavil se u toho, které ho tehdy jedné jarní noci upoutalo. Teď tam stála Gretka a mávala mu dolů. Smeknutím klobouku ji pozdravil a pocítil naprosté živoucí štěstí okamžiku.

„Na místa, pánové, a lovu zdar!“ zvolal lesmistr a po několika okamžicích vyrazily cinkající sáňky přes nádvoří směrem k lesu. Träger seděl se třemi muži, které sotva znal. Ale to mu vyhovovalo, protože nemusel moc mluvit a mohl si vychutnávat krásu zimního jitra.

Již o půl hodiny později šel cestou, která mu byla určena. Kam až oko dohlédlo, jen obloha a sníh, jedle a smrky; bleděmodrý, bílý a tmavozelený svět, nikde ani hlásku. Náhle uslyšel v dáli výstřel, jejž ozvěna rachotivě opakovala; pak opět ticho.

Träger zcela zapomněl, že mu přes rameno visí puška, pociťoval pouze radost z lesa kolem, z drsného zimního vzduchu, z úsilí, které musel vynaložit, aby se dostal dál. Nevěděl kam, ale nepřemýšlel o tom, a přesto měl pocit, že má cíl; pravda, ne ten, který mu určil pan lesmistr.

Mohutným skokem přeskočil příkop u silnice, která mu zkřížila cestu. Rozhlédl se a zjistil, že je jen pár kroků od Modrého Pánaboha – jako by dolů sklouzl kus zimní oblohy, tak jasně v slunci zářilo modré pozadí obrazu.

Kéž by už tak nastala noc se zářícími hvězdami nad temným lesem… Všechny ty staré, zasněžené smrky a jedle by až do vrcholků musely vzplanout tisíci světýlky. Pak by z dáli zazněl tichý cinkot zvonků a před ním by zastavily zlaté saně, tažené bílým jelenem. A na nich by seděla Gretka v bílém kabátě s bílým hermelínem a se zářícíma očima by se na něj usmívala:

„Miláčku, jsou Vánoce a nadílka bude tu v lese. Podívej, co všechno ti od Ježíška nesu! Dlouhou studentskou dýmku, spoustu knih a psací náčiní z ryzího zlata. Ale nemyslela jsem pouze na tebe! Všechna zvířata v lese byla vždy našimi nejlepšími přáteli, těm také něco nadělíme. Tady na tu nízkou jedličku navěsíme nějaké dobroty na mlsání!“

A již by byla ze saní venku a ověšovala by stromek spoustou drobných sladkostí a kousky vonícího špeku.

Vtom v dáli zazněl výstřel, pak zahřměl další a Träger se probral ze snění. A ejhle, ta jedlička tu skutečně stála. Ve svém tlumoku měl tlustý balíček se samými dobrotami, které dostal jako mysliveckou svačinu, ovinutý dlouhým provázkem. Vida, jeho pocit štěstí ze snu se stane skutečností.

Člověk může ze svých snů uskutečnit mnohem víc, pokud jenom chce. Jen nesmíme nic považovat za malicherné a bezvýznamné, neboť štěstí začíná maličkostmi…

(zdroj: literarky.cz)

Rudolf Slawitschek (1880–1945) byl pražský německý spisovatel, rodák z Malé Strany, vystudovaný právník. Nejprve byl zaměstnán jako vrchní rada císařské politické správy při Zemském úřadě v Praze, kde působil i po vzniku Československa. Od roku 1930, kdy byl předčasně penzionován, se již cele věnoval literatuře. Byl dvakrát ženatý, obě jeho manželky pocházely shodou okolností z (Českého) Krumlova. V roce 1912 se mu narodila jeho jediná dcera Greta. Během života ho postihlo několik ran osudu; v pětatřiceti, po nehodě, mu byla amputována noha nad kolenem, o několik let později mu zemřela mladá žena. Jeho tragický osud se naplnil v květnových dnech roku 1945, kdy nechtěl opustit své milované město: „Patřím k Praze a už jsem tu jeden převrat přestál…“ Dodnes je jeho smrt zahalena tajemstvím, není známé přesné datum a místo jeho skonu, jisté je jen to, že se stal obětí dějinných událostí, které doprovázely konec války v Čechách. 31. prosince 1945 ho jeho druhá žena nechala prohlásit za mrtvého. Do češtiny byly přeloženy dvě knihy Rudolfa Slawitschka – kniha pro mládež Anastásius Kočkorád, velký kouzelník, kterou vydal v letech 1942 a 1943 pražský nakladatel J. R. Vilímek s ilustracemi Jiřího Trnky (česky vyšla ještě v roce 1970 v Mladé Frontě), a román Pražský dobrodruh: podivuhodná historie Hanuše Adama Löwenmachta, vydaný též Vilímkem v roce 1943.

 

Cena Johanna Steinbrenera 2018 – nominované knihy

Do soutěže o cenu Johanna Steinbrenera jsou nominovány knihy o Šumavě vydané v předchozím roce. Šumava je pro tento účel chápána jako území tvořené okresy Klatovy, Prachatice, Český Krumlov.

V roce 2018 se soutěží se ve dvou kategoriích:

– beletrie, poezie
– naučné, odborné, fotoknihy (současné i historické)

Do soutěže je nominováno (zatím) celkem třicet tři knihy, které vyšly v předchozím roce. V jedné kategorii se nachází beletrie s poezií a v druhé knihy naučné či fotoknihy. Informace o jednotlivých titulech najdete také na našich stránkách v sekci „KNIHOVNA – NOMINOVANÉ KNIHY“

Přestože se snažíme sledovat dění na knižním trhu, může se stát, že nějaký titul unikl naší pozornosti. Budeme samozřejmě rádi, pokud nás na chybějící knihy upozorníte…

CENA JOHANNA STEINBRENERA – NOMINOVANÉ KNIHY 2017

BELETRIE, POEZIE

01. Stehlík Ivo a kolektiv – Šumava domovem
02. Hrach Vilém – Šumava – hranici přecházejte po půlnoci
03. Flor Jakub (Jack) – Na Jarčině vyhlídce
04. Vacek Jan – Temné hlasy Šumavy
05. Neduha Jaroslav Jeroným – Horg a další legendy ze Šumavy
06. Šindelář Vladimír – Kriminální příběhy ze staré Šumavy IV.
07. Votruba Václav – Šumavský děs
08. Bouzek Ota – Pytláci od plavebních kanálů
09. Kopecká Lucie Charlotte – Cukrářka z šumavského předhůří
10. kolektiv autorů – Kriminální případy ze Šumavy IV
11. Měšťan Jan – Písecká spojka Krále Šumavy
12. Fořt Karel – Příběhy z poválečné Šumavy II.
13. kolektiv autorů – Šumavští rodáci vzpomínají II.
14. Nový Ivan – Davídek – příhody chlapce ze Šumavy 2. díl
15. Pechoušek Pavel – Povídání losí babičky

NAUČNÁ, FOTOGRAFICKÁ

01. Soukup Vladimír, David Petr – Šumava známá i neznámá
02. Kožíšek Vladimír, Kožíšek Ouřadová Martina – Šumava Františka Malocha: Ke kolébce zlatonosné Otavy
03. Hudičák, Špinar, Mrázková – Šumava – krajina pod sněhem
04. kolektiv autorů – Tajemství šumavských vod III.
05. Šmída Zdeněk – z historie 10. brigády PS Volary
06. Klímová Lenka – Historie zaniklé obce Bučina
07. Kohoutová Lucie – Recepty ze šumavské vesnice
08. kolektiv autorů – Šumavský kalendář 2017
09. Malá Marie – Toulky Šumavou – Sušicko pohledem Marie Malé
10. Čech Přemysl – Šumaváci
11. Kozák Pavel – Posvátná místa šumavských plání
12. Podhola Roman – Odkaz staré Šumavy
13. Kohoutová Lucie – Tradiční svátky a recepty ze Šumavy
14. Leiš Martin – Šumava na pohlednicích Joži Pospíchala
15. Dvořák Jan – Pralesy Šumavy
16. Kavale Jan, Chvojka Libor – Vydra, první dáma Šumavy
17. Tittl Jan, Bubeníková Marie – O sušickém betlému trochu jinak
18. kolektiv autorů – Zlatá stezka – sborník prachatického muzea

Knihy mimo soutěž:

– autoři organizují festival

Pulkrábek Jaroslav – Šumavské povídání aneb Co v kronikách nebylo 2
Kozák Roman – Lampárna (pouze jako e-kniha)

– mimo kategorie (průvodci)

Haller Marita – Šumava a Bavorský les (77 romantických, dobrodružných a tajemných míst)
kolektiv autorů – Průvodce Šumava. Bavorský les. Mühlviertel.: 600 místopisných hesel. 600 současných fotografií
Mazný Petr – Hurá na Šumavu: Průvodce pro děti i rodiče

„Raději zešílet v divočině“ – Setkání s Alešem Palánem

ŠUMAVA LITERA – PŘIPRAVUJEME PRO VÁS… / Vimperk – čtvrtek 12. 4. 2018 od 19.00 hod – Kavárna Ve skále… / Setkání s Alešem Palánem – autorem knihy „Raději zešílet v divočině“ (vychází 15. 3. 2018) – a šumavskými poustevníky!

Brzy vyjde…

Raději zešílet v divočině: Setkání s šumavskými samotáři – Aleš Palán, Jan Šibík / První Velký knižní čtvrtek v roce 2018 nabídne 15 novinek napříč žánry. Na pultech knihkupců se 15. března objeví česká a světová beletrie, krimi, populárně-naučná literatura i literatura faktu, memoáry nebo knížky pro děti a mládež. Milovníky šumavské literatury jistě zaujme pohled do světa šumavských samotářů a poustevníků, který přinese kniha „Raději zešílet v divočině“ spisovatele Aleše Palána.

Anotace…

Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.

Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal.

Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award).

Výstava „Karel Klostermann“

Vimperk – galerie Happy Coffee / Jubilejní výstava k 170. výročí narození Karla Klostermanna – vernisáž 5. 3. 2018 od 18.00 hod / Výstava potrvá od 6. do 31. března 2018

Karel Klostermann, „básník Šumavy“…

Karel Klostermann, „básník Šumavy“, spisovatel oblíbený nejen starší generací. Od jeho narození uplynulo letos v únoru rovných sto sedmdesát let… / Ačkoliv Karel Faustin Klostermann (1848 až 1923) spatřil světlo světa 13. února 1848 v rakouské obci Haag am Hausruck, oba rodiče měli šumavské kořeny – maminka Charlotta pocházela z rodu zámožných šumavských sklářů Abelů, otec MUDr. Josef Klostermann byl selským synkem ze svobodné rychty z Hrádků u Srní. Rodina nebyla zrovna malá, z dvanácti dětí se dospělosti dožilo deset. Kvůli otcově lékařské praxi se často stěhovali, Karel se tak už coby jednoroční batole ocitá v Sušici, následují Žichovice u Rabí, znovu Sušice, Štěkeň a Kašperské Hory.

Na dráhu literáta nastupuje poměrně pozdě, teprve okolo čtyřicítky, už dříve se však věnuje drobné žurnalistice. Nejprve německy, později výhradně v českém jazyce. Klostermann, to je Šumava, její svérázné obyvatelstvo i nádherná příroda. Mimochodem „básník Šumavy“, objevující pro své čtenáře česko-bavorské pomezí, je i jakýmsi prvním ekologem – jako jeden z prvních upozorňuje na nebezpečí neuvážených lidských zásahů do přírody.

„Ale jedno si Šumava podržela: působí jako melancholická píseň, která nezadržitelně proniká do srdce. Bez přestání se před námi rozprostírají lesy a slatě a vyprávějí nám epopej, která nemá obdoby, epopej o zaniklém a zanikajícím obřím rodu, který nechala příroda vyrůst a pak ho nemilosrdně zničila. Zní tady píseň a máte-li pozorný sluch, neujde vám smysl jejích tónů; a země před vámi rozevírá poučnou knihu s nespočetnými stránkami. Staré kmeny a staré pařezy pokrývající půdu jsou vesměs popsány rozpukaným písmem; zdá se být tajuplné, a přece je zlehka čitelné.“ (Karel Klostermann – Črty ze Šumavy)

Je tomu 170 let (13. února), kdy se narodil jedinečný vypravěč a spisovatel Karel Klostermann. Nejen, že dokázal mistrně přiblížit nehostinné prostředí a život tehdejší Šumavy, ale také dokonale vykreslit tehdejší nezbytné spolužití Čechů a Němců. Jeho dobu a prostředí, stejně jako jeho soukromý život, přibližuje plzeňská výstava, která k tomuto výročí vznikla – Karel Klostermann – spisovatel Šumavy.

1885 – začíná publikovat své německy psané povídky v listě „Politik“

1890 – vychází jeho prvá a jediná německy psaná kniha pod názvem „Böhmerwaldskizzen“, očekávaný úspěch se však nedostavuje a autor publikuje následně povídku „Rychtářův syn“ už jako svou první zveřejněnou práci českou

1892 – vydává svůj první román „Ze světa lesních samot“, vzápětí oceněný výroční cenou České akademie

1898 – v lednu umírá jeho první žena, v prosinci se znovu žení s Betty Juránkovou, vdovou po českém továrníkovi

1901-1919 – v rozmezí těchto let vydává deset románů a deset povídkových souborů; pět z celkem čtrnácti jeho románů získává přitom výroční cenu České akademie

1907 – kolem tohoto roku se stává jedním z devíti radních města Plzně, referentem pro městskou péči o zdraví, pro lidové knihovny a čítárny, jakož i členem komise pro turistický ruch

1919 – získává na doživotí právo pobytu na zámku knížete Windischgrätze ve Štěkni

Poslední roky života tráví v Plzni, na léto pak nikdy neopomene odjet do jihočeské Štěkně, kterou si zamiloval už za otcova působení u knížete Windischgrätze. Také Karel Klostermann se přátelí se štěkeňským knížetem, a často pobývá u něj na zámku. Dodržuje pravidelný režim – ráno budíček o půl šesté, poté psaní, rybaření a koupání v řece Otavě.

Na jejím břehu se seznámí se strakonickým malířem Dvořákem „Šumavským“, který si Klostermannovo dílo natolik oblíbí, že namaluje rovnou celou sérii padesáti obrazů podle jeho povídek.

Se stářím bohužel přicházejí choroby – nemocné srdce, špatné plíce a zhoršující se zrak. Karel Klostermann umírá 16. července 1923 na štěkeňském zámku, kde jej po vyvlastnění Windischgrätzova majetku pozemkovou reformou nechají na prosbu knížete dožít nové majitelky, řeholní sestřičky Anglické panny.

Štěkeň na svého Klostermanna nezapomněla. Na zámku dnes najdete Klostermannův pamětní pokoj, v zámeckém parku jeho dub, nechybí samozřejmě ani pamětní deska. Kolem městečka vede Klostermannova naučná stezka…

Přes své přání spočinout ve Štěkni je „básník Šumavy“ slavně pohřben na plzeňském hřbitově.

zdroj: kohoutí kříz.org