Čas dlouhý, čas šumící aneb Šumavou Karla Čapka

Šumava Litera nabídla v předfestivalovém týdnu další přednášku: HASAN ZAHIROVIČ: KAREL ČAPEK A ŠUMAVA

Čapkovský badatel Hasan Zahirović pochází z Bosny, v České republice žije už skoro deset let. Absolvoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. Věnuje se herectví, překladu, divadelní vědě, konkrétně o meziválečném a moderním českém divadle. Od roku 2006 žije v České republice. Absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Vede obor kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě a vedle toho se intenzivně věnuje čapkovskému bádání. Podílel se například na práci ve vile Karla Čapka, kterou získala městská část Praha 10.

„Jméno Čapek jsem poprvé uslyšel v Bosně, když jsem byl ve druhém ročníku střední školy. Jako dítě jsem Čapka nečetl. Každý Čech se k Čapkovi dostane přes pohádky nebo pak na základní škole přes Povídky z jedné a druhé kapsy. Já jsem jako první četl Obrázky z domova, český cestopis vydaný po jeho smrti. Hodně lidí ani neví, že takový cestopis existuje. Jsou tam krásné popisy měst, fejetony o Praze a já se na základě toho zamiloval nejen do Čapka, ale i do České republiky. Knihu jsme našel v městské knihovně v Sarajevu. Začal jsem spolupracovat s českou ambasádou a tak jsem pátral po knihovnách, co všechno českého mají. A naštěstí tam kromě Haška a Kundery byl i Čapek…“ říká o své literární „vášni“ čapkovský badatel Hasan Zahirović…

Ve své přednášce o Čapkovi a Šumavě zmiňuje Hasan Zahirović jako jednu z inspirací krátkou práci volarského písmáka Romana Kozáka „Čas dlouhý, čas šumící aneb Šumavou Karla Čapka“. Roman Kozák v ní mapuje cestu Karla Čapka na Šumavu v září 1925, přičemž objevuje lokality a místa, která autor popsal, ale místně neurčil. Celý text vyšel původně v roce 1996 jako útlá kniha (vydala Galerie Nahoře – 1. svazek edice Pouť, Prachatice). Podruhé pak v roce 2015 jako součást elektronické knihy Šumavská přicházení (vydalo nakladatelství DriftBooks, Volary)

***

Šumavská přicházení – ukázka z e-knihy Romana Kozáka

  […] Přiznám se a rád: mám rád Karla Čapka. Jako literáta i jako člověka. A mám rád Šumavu a mám rád železnici. Vždycky mne proto lákala úvodní pasáž jednoho z Čapkových textů, který nese název Zastávka:

„Prostě napadne tě to z čista jasna, a ty vyskočíš z hekajícího vláčku ve staničce, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat; není tu nic, jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a kousek dál bílý dům; a jelikož na Šumavě v každém domě je hospoda, ukáže se, že ten dům je ovšem hospoda. Pak tam teče Vltava, nevím, zda Teplá nebo Studená; sáhl jsem si na ni, zdála se spíše studená.“

Vždycky jsem si říkal, že bych chtěl tuhle Čapkovu zastávku objevit. Taky tam jen tak zčistajasna vyskočit z vláčku, sáhnout si na Vltavu a zajít do hospody…
Takže teď to zkusím – a Tebe, milý čtenáři, rád vezmu s sebou.

Ze své cesty po Šumavě v září roku 1925 napsal Karel Čapek celkem pět textů. Jde o krátké črty, které byly takřka vzápětí uveřejněny v Lidových novinách coby cestopisné fejetony. Knižně tyto texty za Čapkova života nevyšly. Až v roce 1953 se objevily v posmrtně vydaném souboru s příhodným a půvabným názvem Obrázky z domova.

Některé z Čapkových textů popisují konkrétní města a místa, avšak u některých nevíme, kde k nim autor našel inspiraci. Ale to bychom se na to podívali! Změnila se snad tvář Šumavy natolik, aby se Čapkovy stopy ztratily v přítmí lesa a třaslavém mokřisku jednou provždy? Anebo my, kdo bychom mohli být Čapkovými vnuky a pravnuky, známe šumavský kraj už natolik dobře, že ho můžeme zvát svým domovem?

[…]

Náš vlak přejíždí Jezerní potok. Jeho běžící vlny jsou vodami Plešného jezera. Ocitáme se v srdci Národního parku Šumava. Železnice jím prochází a není zatěžko uvěřit, že právě tady je Šumava nejšumavštější. Napravo meandry Vltavy, vlevo v lesích památník posledního zastřeleného medvěda v Čechách. Pozor, přátelé, tady už je nanejvýš třeba vyhlížet onu Čapkovu „staničku, kterou jsi jakživ neslyšel jmenovat, a kde je jen pruh louky mezi lesy, Vltava, řečená stanička a bílý dům, který je ovšem hospodou.“

Něco jsem se tu nachodil, najezdil a navyptával. Od Krumlova po Vimperk, od Prachatic po Nové Údolí, tam a zase zpět.
A teď už to vím!
Dívejte se, rozhlížejte se…
Pozor, pojďme! Vystupovat!
Jsme tady! Vidíte?
Nikoliv „zastávka“ – jak zní název kapitoly v knize a co mě dlouho pletlo! – ale tohle lesní nádraží je oním místem, které hledáme! Trojsměrná křižovatka dvou tratí: té, co nás sem přivádí od Budějovic, a té od Volar k bavorské hranici (kdysi pokračující do Pasova). Ano, právě v této kapesní staničce tehdy, 5. září 1925, zčistajasna Karla Čapka napadlo vystoupit z vlaku.
Vidíte, není tu nic: jen pruh louky mezi lesy, řečená stanička a bílý dům. Také tu teče Vltava – a to si pište, že Studená! Je studená nejen jménem. Studí pokaždé a pořád, imr a furt! Její soutok s Teplou Vltavou leží dva kilometry odtud. Támhle za tím velkým rašeliništěm, co se mu říká Mrtvý luh.
Mimochodem, vystoupit v Černém Kříži nebývalo pro nás jen tak; po čtyřicet komunistických let začínalo střežené hraniční pásmo jen kousek odtud a samopalníci se psy měli své stanoviště přímo na zdejším perónu.
Opodál tu stával kříž temné barvy, který dal v roce 1910 novému nádraží – jinak ztracenému mezi močálem a pralesním hvozdem – i jeho jméno. Nová styčná stanice šumavských místních drah dostala původně název „U černého kříže“ a do dnešní podoby byla přejmenována právě a přesně v roce Čapkovy návštěvy. Kříž s vysídlením pohraničí zanikl, posléze byl obnoven, a kdo chce zažít půvaby šumavské krajiny doslova hmatatelně, nechť zamíří právě sem. Navzdory tomu, že se nacházíme v Černém Kříži mezi Mrtvým luhem a Spáleným vrchem.

[…]

Ale kam že se to odtud vlastně Karel Čapek vydal?

„Teď tu stojíš a nevíš co; pustíš se přes louky, a louka ti mlaská pod nohama a houpe se skoro podezřele; zachráníš se mocnými skoky do lesa, a prvním krokem se proboříš po kolena do mechu, zatím co hůl ti až po rukojeť vjede do trouchnivého pně, o který ses chtěl opřít. Já neříkám, že je to prales; ale je to nějak hluboké; a hub je tu, že to je až strašné: fialové, třešňově červené, bílé, barvy šafránu, ledově průsvitné, ohromné, mokvající, černě rozpadlé, hlízovité, podobné kravským žaludkům, kachním nožkám, palicím a všemu na světě; a co se mechu týče, ten se vyžívá ve všech odstínech zeleně, od modré až po oranžovou a rašelinově černou, když už nemluvíme o jeho podivuhodné něžnosti, tloušťce a hustotě; nakonec však to, co jsi považoval za pěšinu, ti naprosto nevysvětlitelně zmizí pod nohama, a ty stojíš po kolena v mechu, který je vlastně ležící strom, nevíš kudy kam a najednou si uvědomíš, že široce, nesmírně dunivě hučí hory a lesy (kam jste se poděly, kam jste se poděly, mé mladé časy), že jsi sám, nevěda kde, a že se tady vůbec neozve ptáček. Slyšíš šumět hory a zurčet podzemní vody, ale nedoslechneš ptáka ani mušky; pozor, lidský živočichu, vešel jsi v panství vegetace. A tu na tebe přijde ukrutně krásná hrůza, která tě nápadně rychle vyhodí na kraj lesa… Ale teprve na tvrdé silnici mezi břízami a jeřáby si plně uvědomíš podstatnou lidskou libost: z tvrdých a pevných věcí pod nohama.“

Jsme z lesa venku a máme tu další záhadu. Poslouchejte, co Karel Čapek také napsal:

„Vesnice na Šumavě se povšechně vyznačují neobyčejnou délkou; řekněme tak mezi dvěma a dvaceti kilometry. Myslím, že tam jsou vesnice, které ještě nikdy nikdo neprošel.“
Pravda, osídlení Šumavy bývalo mnohem, mnohem hustější nežli dnes je tomu dnes. Osad, samot a polosamot by ses sotva dopočítal, ale přece jen: že by tu byly vesnice dlouhé „tak mezi dvěma a dvaceti kilometry?“ 

I kdepak! Víte, kde je zakopaný pes?
Vezmeme-li v úvahu, že Karel Čapek vystoupil v Černém Kříži, a známe-li trochu zdejší kraj, je vše jasné. Hleďme, tady to je: osada Dobrá, dříve Guthausen, slabou hodinku od Černého Kříže. Byla založena mezi Teplou Vltavou a pralesním hvozdem jako jedna z posledních šumavských vsí, až roku 1816, a to zcela plánovitě: původně devatenáct, posléze bezmála osmdesát a dnes něco přes třicet usedlostí, jedna vedle druhé, pouze po jedné straně cesty!
Takže ne každá šumavská vesnice, ale právě a jen do délky roztažená osada Dobrá byla inspirací pro Čapkovu nadsázku a vesnici dlouhé „tak mezi dvěma a dvaceti kilometry“.

„Hnůj je před domem místo zahrádky; u každé chalupy vydlabaný kmen, kterým teče pramenitá voda; na každém zápraží řada dřeváků, od těch velikých tahavých po dojemné dřeváčky dětské. Na neděli se takový dřevák nejspíš čerstvě ohobluje a klape se v něm do kostela. Řeč je tu silná a zvláštní; nerozuměl jsem ani slovu; na krávy se volá ‚uot uot iowa‘.
A když přece jen z neznámé příčiny je vesnice u konce, můžeš jít hodiny po cestě mezi břízami a jeřabinami a hodiny lesem a nepotkáš človíčka; jen z dálky před tebou uhne do lesa pašerák, který nese z Bavor šest zelených kloboučků na hlavě a ranec soli na zádech.
Potloukáš-li se po kraji těch smutných a krásných lesů, – každý houbař ví, že na kraji lesa najde nejlepší hřiby, takové tlusté a do černa osmahlé; pořád překračuješ takové stružky a mokřiny a třesavá rašeliniska, – ty hory jsou samá voda, to jsem blázen, odkud to všechno teče. Za vlnou kopce nová vlna, samý les, samý dlouhý a hluboký les; tady je všechno stavěno do nekonečné délky, hory i vesnice i lesy i čas, čas dlouhý a šumící.“

Ano, čas dlouhý a šumící…

(Poznámka autora: kurzívou jsou uvedeny citace z textů a korespondence Karla Čapka)