Steinbrennerova kletba – literárně mysteriózní novela ze Šumavy

Pro fanoušky festivalu Šumava Litera a čtenářské nedočkavce přinesl loňský ročník (2016) originální upoutávku: literárně mysteriózní novelu ze Šumavy s titulem „Steinbrennerova kletba“. Její zápletka se odehrává ve Vimperku v nečekaně blízké budoucnosti a to právě na zmíněném literárním festivalu. Autor během kampaně vystupoval pod pseudonymem Ch. Trollín, ale dnes již není tajemstvím, že jím byl Roman Kozák. První z dvanácti kapitol vyšla v úterý 1. listopadu 2016, další pak postupně každý následující den… Dvanáctou – závěrečnou – kapitolu jste si mohli přečíst přímo během festivalu.

Steinbrennerova kletba – Kapitola 1.

„Hm, tolik lidí sem nejezdilo ani o vojenských přísahách! A to bývaly jak péesácký, tak armáďácký!“ zdvihne obočí přednosta vimperské stanice Veselovský. „Máte recht, šéfe,“ přikývne výhybkář Schleger a zamíří k odstavnému kolejišti plnému rychlíkových souprav.

Literární festival změnil tvář Vimperka během několika málo let k nepoznání. Město pod Boubínem se vyšvihlo do popředí lukrativnosti lokalit a nechalo za sebou dokonce i do nedávna vyhledávané destinace jako Hliniště, Volary či Kůsov.

Po nábřeží Volyňky pravidelně korzují literární celebrity, herečky z Boučkovy divadelní akademie dodávají hlavní třídě mondénního lesku a knižní fanoušci s plackami svých oblíbených spisovatelů na batůžcích se po celé dny srocují ve dvoraně Zlaté hvězdy a v amfiteátru Ve skále. Hotely jsou na termín festivalu vyprodány rok předem a tvář města se z navlhlé péésácké šedi proměnila v prosluněnou paletu připomínající přívětivou přímořskou promenádu. Gamblerské herny byly vystřídány antikvariáty, místo prostitutek na chodnících postávají literární kritici a hala Šumavanu se stala největším nonstop otevřeným knihkupectvím východně od Rýna. Na zdejším zámku se už konalo i setkání prezidentů G7 (ano, Trump, Ovčáček, Putin jr. i Mao Tse-tse Tung) a v okolních lesích opět zahnízdil kočkodan rudoocasý. Do Vimperka znovu směřují dálkové vlaky z Berlína, Barcelony, Bratislavy, ba i Bruntálu, aby umožnily knižním fandům vzít do ruky knižní novinky ještě doslova teplé, tak, jak vyšly z vazárny místního tiskařského koncernu Šotek a syn.

Rovněž knižní festival Šumava Litera prodělal svižný vývoj. Od regionální přehlídky se záhy vyvinul v mezinárodní salon. Ten pak, po zániku filmového festivalu v Karlsbadu, se stal etablovanou přehlídkou snobů a umělců i nejprestižnějším shromaždištěm společenské smetánky u nás.

A jelikož vzkvétající podnik si zaslouží angažovat odborníka, v čele festivalu nedávno stanula osobnost, vzešlá z evropského výběrového řízení. Do vlasti svých předků se z Paříže vrátil Paul K. Rabecq, absolvent srovnávacích literárních studií na Sorbonně a autor uznávaného díla Skautem snadno a rychle. Časům, kdy kulturu ve městě mohl řídit vyučený dřevorubec, přivandrovavší elektrikář či kostelník, dávno odzvonilo…

Steinbrennerova kletba – Kapitola 2.

Vrcholem letošního festivalu se má stát tiskovka nakladatele Drebstocka ze Sušice. Magnát svým obvyklým bombastickým způsobem avizuje literární událost století: nalezení neznámého a přelomového díla šumavského barda Karla Klostermanna.

Úsudky expertů, vycházející z úniků informací od zákulisních zasvěcenců, naznačují, že půjde o skutečnou senzaci. Docent Ovadlý na svém blogu předvídá, že pokud spis neuhrane veřejnost literární formou, pak se tak stane díky obsahu. Naproti tomu soudní literární znalec Drhlík předpokládá, že pokud dílo neohromí čtenáře svým obsahem, nepochybně se tak stane díky jeho literární formě. Mediální kritička Soukupová pak očekává literární zemětřesení šestého stupně Cempírkovy stupnice. Každopádně Drebstockova mediální smršť svým vírem překonala i orkán Kyril, o vichřici Miloš ani nemluvě. Ve stínu ohlášené senzace tak protentokrát zůstalo i nové, svěží a mladistvě roztančené hudební CD věčně, ba nekonečně mladé Helenky Ondráčkové s názvem Lástkou zjančená.

Jak záhy uniklo do médií, Drebstock si dokonce u dramaturgie festivalu prosadil, aby jeho vystoupení předcházel slabší a nevýrazný bod programu. Pořadatelé mu vyhověli a zařadili regionálního rádobyspisovatele Romana Klouzka, který – jak u jeho trapných vystoupení bývá zvykem – se dostavil s košíkem plným kozáků a holubinek. Klouzek nezklamal a jeho vystoupení bylo ještě slabší než obvykle.

Glock glock, skleněný zvon Inocenc na vimperské zvonici odbíjí vosnáctou hodinu zimního času a světla v sále Zlaté hvězdy pohasínají. Moderátor Heinig, angažovaný namísto okoukaného Marka Ebena a dovezený specielně pro tuto událost vlakovým mostem ze svého sídla Nad Homolkou, si nervózně pročesává vous. Je uvyklý na ledacos, avšak finálový galavečer filmové soutěže Natur Vision se zdá být proti dnešku školní besídkou. „Mesdammes un monsieurs, attention!“ pronáší Heinig prsním patosem a jeho myšlenky zaletí přes údolí k budově gymnázia. Otřese se v základech? Co vše vlastně dnes Drebstock odhalí Šumavě a světu?

Režijní pokyny plynule protékají moderátorovým monitorem, napětí v sále stoupá – až do chvíle, kdy zpoza závěsu na levé straně vyběhne moderátorova asistentka v korporátním kostýmku. Klopýtne, ztratí lodičku, avšak aniž si toho všimne, sesype se moderátorovi k nohám. Mikrofony zřetelně přenášejí její naléhavé vzlyky: „Tam, tam, on, nemůže!! Prostě nemůže!!“

Publikum si vychutnává dramatický oblouk a čeká, co si festivalový režisér na Drebstockovo vystoupení uchystal. Z několika míst v sále se ozve potlesk. Asistentka si rozmazává makeup, škubavě ukazuje rukou do zákulisí a hysterickým sopránem povyšuje svůj štěk na glancroli: „Je mrtvej! Jo, Drebštok!! Prostě tuhej!“

Kdosi v sále ještě znalecky hvízdne, ale přední řady se nervózně zavlní: „To už je trochu přes čáru!“ Heinig se prudce otočí k oponě, odkud na něho kdosi zuřivě gestikuluje, a zmizí za ní. Hluk v sále narůstá a stoupá až do chvíle, kdy se na projekční obrazovce rozsvítí strohé oznámení „Tisková konference se ruší/personální důvody.“ Moderátor Heinig vychází na pódium a v rázem nastalém tichu nepotřebuje ani mikrofon: „Mesdammes un messieurs, budiž mu tiskařská čerň lehká…“

Ředitel festivalu Paul K. Rabecq překousne dýmku: „Sacrebleu, jen aby to nebyla Steinbrennerova kletba!“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 3.

V tutéž chvíli žurnalista Kosák třískne půllitrem o pult, až sponzorský ležák z Hajdorova nealkoholického pivovaru poskvrní dekolt přihlížející hostesky: „Do prkenné ohrady, jsem pechfógl já anebo tenhle zmagořenej svět?“

Při odpolední akreditaci ještě dokázal žertovat: „Hýr jsou Šumavské listy, hýr Kosák, novinář v. v.“
„Vé vé – jako že ve výslužbě?“ ujasňovala si Mgr. et Bc. Lejla Slimáčková, PhD. Dis., devětatřicetiletá studentka literárního managementu, která na festivalu získávala své první pracovní zkušenosti.
„Ale ne; to jako „ve výpovědi“, víte, vy … vy… významně vypadající vábničko,“ dokázal se prve Kosák přes svou situaci ještě přenést, jenže teď už se neovládne. Popadne ekologicky rozložitelný tácek s dietním biosulcem v naturkvalitě a zmizí za roh. Zuří.

Sakra, je to jen pár hodin, co z takřka rodných novin dostal padáka s odůvodněním, že prý nestačí technologiím.
„Vždyť víte, Jeníčku,“ obhajovala rozhodnutí šéfredaktorky sekretářka: „Nezvládáte ani úesbé, ani efbé, o dývýdý nemluvě…!“
„ A kdo to, himlhergot, Janičko, asi bude dělat?“
„No právě, ta úesbé, efbé a dývýdý. Redaktoři už nejsou třeba. Všechno je na netu, stačí to jen postahovat.“
„S tim děte do prdele!“
„Do té teď jdete vy, Jeníčku! Ale že jste to vy, mám pro vás poslední kšeft: jeďte do Vimperka, tam je knižní festival. Knížky, ten pravěký relikt, to přece bývalo vaše téma, ne?“

„Hm, takže teď jsem ve Vimperku, cpu se biosračkama – a z článku zase nebude nic!“ skuhrá Kosák, načež si zapatlá košili nutričně negativním farmářským špaldovým octem. „O záhadném Klostermannově díle se nic nedozvím, místo toho tady bude smrdět tlející magnát. A ke všemu ten nový zákon o zdravotní bezpečnosti poživatin podávaných na hromadných akcích!“ Novinář zakleje a vztekle vylije do mycáku třetinku licenčního značkového Pekingského Prastroje neboli přírodně odtučněného bezchmelového ležáku s nulovým obsahem sladu.

Beng beng, ozve se Kosákův mobil. Údery na kovadlinu oznamují příchozí hovor a novinář ihned tuší, odkud rány vanou. „Nepochybuji, Jene, že to máte!“ volá Kosákovi samotná super-senior-chief-editorka Šumavského deníku Panzerová , podřízenými přezdívaná Ocelová Alice.
„Mám lautr hov.., ee, teda nic! To, jak Drebstock zbohatl na pohlednicích a knížkách o šumavských železnicích, jsem obdivoval; jeho rozmar – vydávat stále znovu a znovu klasika Klostermanna – mi byl sympatický, ale teď mě vytočil: v tý nejpitomější chvíli si mírnyx týrnyx exne!“
„No právě! To je přece sólokapr, Jene! Ihned mi o tom nasdílejte vše, dočista vše! No přece jako obvykle,“ netrpělivě poroučí Panzerová: „motiv, podezření na vydírání, milenky, prachy a tak, normálně bulvárně… Slyšíte mě vůbec, Jene?“
„Trhni si myší,“ pomyslí si Kosák, ale naposledy v něm zafunguje profesní pud a opáčí stylem, jaký se od něho očekává: „Jawohl, zum Befehl, velkomožná Frau General!“

Zmatek v sále přerůstá ve vřavu, do níž se zvenku přidají rázové vlny policejních sirén. Dalimil, literární povoznictví s r. o., vytuší, že s obchody je konec, a balí. Naproti tomu mladí dravci z knihkupectví První knižní pomoc ucítí šanci a v nastalém chaosu stěhují svůj pult na lepší místo.

Novinář vykročí opačným směrem než všichni ostatní, když tu se mu do cesty postaví mediálně provařená tvář. Knižní e-vydavatel Čimerda nemá potřebu se nijak představovat; ručně balenou cohibu opře Kosákovi o prsa a když tím novináře zastaví, zasune mu doutník do kapsy saka: „Najděte mi tu neznámou knihu, příteli, a jste nadosmrti zajištěn! Mno, a bude-li to opravdu trhák, dovolím vám k tomu napsat předmluvu.“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 4.

Panika v kanceláři festivalového ředitele trvá všehovšudy šest vteřin. Dýmka letí do kouta a direktor Rabecq si zamne ruce: „Mondieu, lepší promotion bych nevymyslel!“ Vzápětí svolává svůj tým.

„Marku, vy si vezměte na starost havrany; rakev že prosím z kůrovcového dřeva. Vy, Mirko, zrušte naše inzeráty; při tomhle exitu v přímém přenosu o nás budou média psát i bez nich, ha ha!“

Pak ředitel polkne doušek pařezové whisky a zasní se: „Kdybychom se k tomu Klostermannovu spisku dostali tak, že by měl premiéru na příštím ročníku…, bingo! Nevěděl byste, Marku, o někom, kdo by nám ho dokázal opatřit? Klidně zaplatím ty nejlepší ruské hackery!“
„Excuse moi, šéfe, ale ta Klostermannova věc není na internetu.“
„Co to říkáte, Marku? Copak něco může nebýt na netu? To myslíte vážně?“
„Oui, šéfe, ale vím o člověku, který má kontakty a zdroje, jako nikdo jiný! Už několikrát nám dokázal vytáhnout trn z paty a dokonce mluví rusky. Tedy především, když se podnapije. To pak v ruštině i recituje.“
„Výborně, Marku. Takže je to ruský agent?“
„Kdepak, šéfe. Azbuku se učil už kdysi ve škole a pak si hrával na Gagarina. To bylo, ehm, ještě před internetem…“
„Proboha, Marku, kolik mu v tom případě je let? Nebo století? On se snad s tím Klostermannem osobně znal? To by naší věci mohlo pomoci…“
„To ne, šéfe. Ale vyzná se a já ho, s dovolením, oslovím. To, že své jedinečné materiály dodává poněkud, abych tak řekl, nestandardně, by nám nemělo vadit.“
„Co tím myslíte, Marku?“
„Nu, dokumentaci nosí nikoliv na flešce, ale v papíru od salámu. Od gothaje. A ty jeho unikátní fotky obvykle čpí hořčicí.“
„Fuj, Marku, to přede mnou už nikdy nevyslovujte! Ale navzdory i takovýmto ohavnostem nařizuji: Alléz, konejte: jděte do něho!“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 5.

Zástupce outsourcingové firmy Krchoff s r.o. ze svého notebooku dálkově aktualizuje obsah billboardu nad vimperským viaduktem; kondolence nakladateli Drebstockovi vévodí blikajícím obrazovkám po celé Šumavě.

Novinář Kosák se přiblíží k mladíkovi skloněnému nad monitorem. „Heleďte, a klasický parte byste neměl?“ otáže se, načež zděšený údiv na zástupcově tváři předběhne odpověď: „To si to proboha neumíte stáhnout?“
„Ehm, no, … když já si je zakládám. Parte těch, co jsem měl rád a kterých jsem si vážil, víte?“
„Vy jste snad vstal z hrobu?“ odtuší ušatý mládenec, načež se v něm cosi zlomí: „Hele, za cígo vám to vytisknu, jo?“
Žurnalista přikývne a zaloví v kapse.
„Za cígo a za to, že to na mě neřeknete,“ upřesní mladík a zašmejdí po displeji.
„Že neřeknu, žes mi to vytiskl?“ujasňuje si Kosák a okamžitě je opět za blba.
„Chlape, vy snad žijete ještě ve dvacátým století! Kouřit se přece smí až od třiceti a s registrací na Úřadě pro závislosti. Jenže to bych se s prací u pohřební firmy nechytal,“ odtuší ušatec.

Kosák pohlédne na megaboard s posmrtnou maskou zvěčnělého šumavského magnáta a přejde na druhý chodník. Před necelými čtyřiadvaceti hodinami dostal padáka – a ještě téhož dne večer se na něho obrátily hned dvě milionářské firmy. Sám si nebyl jist, co ho překvapilo víc: zda to, že si mohl říci o jakýkoliv honorář, anebo to, že obě zakázky zněly do posledního písmene totožně. „Sežeňte ten Klostermannův elaborát, ať to stojí, co to stojí!“ pravili oba zadavatelé s vševysvětlující douškou: „Protože Drebstock neskončil v penálu jen tak pro nic za nic!“

K železniční stanici to je pár kroků a pokladní terminál je otevřen. Žurnalista mine samoobslužný automat na jízdenky a jako vždy zakroutí hlavou: tyhle bedny vznikly původně proto, aby se lidé nemuseli tísnit ve frontách u okénka. Dnes se lidé tlačí v zástupu před automatem kvůli tomu, aby nemuseli svůj požadavek naživo říci pokladní z očí do očí. Ten pokrok, kde se to zastaví?

Kosák si vychutnává poslední kroky k pokladnímu šaltru. Když se za okénkem objeví tvář sympatické Zdeničky, zaraduje se dvojnásob. Mladistvé sedmdesátnici zbývá do penze posledních osm let a tak si je viditelně užívá. „Kampak to bude, pane Novino?“ volá Zdenička a navzdory předpisu se na svého oblíbeného zákazníka usměje.

„Do Štěkně, Zdeničko, do Štěkně, prosím pěkně. Po vašem: jednou Čejetice. A na kožence, prosím! Víte, že za tu si vždycky rád připlatím …“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 6.

Zámecký park štěkenského zámku halí mlžné cáry. Otava poklidně plyne kolem a vlaky národního dopravce po jejím pravém břehu svižně sviští jízdnímu neřádu navzdory. Kosák si setře z úst vlahý vlašák a po Mostě česko-čínského přátelství vykročí k zámku.

Uličkou mezi kapličkou svatého Andreje a mateřskou školkou Agrofertu směřuje k temné zeleni parku. Většina větví věkovitých stromů ještě trčí vzhůru, avšak ty co rostou vodorovně, už převzaly poselství nebes a nabízejí je smrtelníkům. Tu a tam pár pokroucených haluzí dubů plazivých směřuje k zemi, aby životaběh zamřelého času završily.

Kosák uchopí klepadlo ve tvaru velkého německého dvojitého krouceného Wé a zabuší jím na veřeje bývalého windischgrätzkého paláce. Tady prožil Karel Klostermann pár roků svého dětství a tady posléze svůj život i dožil. Novinář tuší, že má-li odhalit tajemství neznámého Klostermannova rukopisu, nemůže nezačít zde, v hájemství Kongregace anglických panen. Hm, jen aby sestra Sidonie byla stále ještě tou Sidonií, s níž se kdysi za ne zcela zveřejnitelných okolností setkal…

„Čeho si žádáte – a jsou vaše úmysly čisté?“ zaskřípe skrz špehýrku ženský hlas a nedůvěra z něj odkapává silou přetékající kanalizace.
„Rád bych spočinul se sestrou Sidonií v tichém zamyšlení,“ odvětí muž v baloňáku a dodá: „Dluhy se mají splácet ještě tady na zemi…“
„Příliš vám nerozumím,“ zaskřehotá špehýrka, „ale nejste vy ten, kdo psal příběhy o božích mukách a sbíral pověsti ze starých časů?“
„Ano. Psal jsem i o zdejších zvonech,“ přikývne novinář, čímž se vrata před ním doširoka rozevřou.

Když pak uplyne jistý čas, mešní víno zteplá a večer zchladne, odváží se Kosák přímého dotazu: „Sidonie, vy o tom Klostermannově neznámém textu víte, že ano?“
Ruka s kongregačním prstenem se mihne přítmím v letmém gestu pokřižování, v němž novinář postřehne nevyslovené přiznání.
„Povězte mi ale, jak se o něm dozvěděl právě Drebstock? Ach, Sidonie, co ten mohl mít s vámi, tedy s Anglickými pannami, společného?“
„Promiňte, ale pan velkonakladatel navštěvoval Klostermannův muzejní pokoj častěji než kdo jiný a přispíval i na jeho provoz. Byl neodbytný a několikrát v něm dokonce i přespal. Ze studijních a inspiračních důvodů samozřejmě!“
„Ale jak se k neznámému textu dostal? Co v něm vlastně stojí? A proč…“
„Pomalu, pomalu, vážený příteli! Kladete příliš mnoho otázek a jste pořád a stále ještě příliš, příliš netrpělivý,“ usměje se mnohoznačně žena.
„Dle závěti božského profesora Karla smělo být umožněno shlédnutí – avšak nikoliv opisování – jeho posledního textu pouze jedenkráte v průběhu století. A to byl případ nakladatele Drebstocka z roku 1999.
Pan Drebstock měl totiž pro potřeby naší kongregace pochopení a to záhy poté, co začal závratně vydělávat na pohlednicích. Pamatujete, jak v devadesátých létech, po stržení železné opony a otevření hraničního pásma, je lidé kupovali jako diví? Po poznání zakázaných končin Šumavy veřejnost prahla a dychtila. Ti nejlepší z nejlepších fotografů – Milford, Plochý či Houšek – mu pohotově dodávali velkolepé krajinářské snímky, na které se jinak čeká dlouhá léta. Víte přece, co obnáší dokonalý krajinářský záběr? Nejen znalost terénu a nejen kompozici. Nejen čekání na počasí a nejen opakované cesty, ale i vzývání světla a mnohé další. Promiňte mi ten doslovný výraz, vážený příteli, ale – jak pan nakladatel říkával – z voleje a z ruky udělá dobrou fotku jen pochcanej debil!“
„Huh urrgh…!“ zakucká se Kosák, ale to už se k němu kongregační sestra nakloní: „Pardon, ale myslela jsem, že vy to máte rád autentické…?
„Urrgh huh…, já, vy…“ dusí novináře cosi víc než jen límeček u košile.

„Co se však Drebstocka a jeho smrti týče, milý příteli, to nechte raději být. Možná profesorově textu neporozuměl, možná si s ním po léta nevěděl rady. Některé záhady bývají spojeny s kletbou; a některé kletby bývají velmi, velmi záhadné.“
„Máte na mysli tušení souvislostí?“
„Spíše tušení stínu. Ale nyní přejděme k naší věci: nuže, příteli, přejete si postoupit do vyšší úrovně usebrání?“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 7.

Nazítří dopoledne snídá novinář ve strakonické nádražce. „Jasně; myslel jsem si, že vás tady najdu,“ ušklíbne se Marek Zimohorský a přisedne ke Kosákovi. „Tak co: seženete mi to, kvůli čemu jsem vám volal? Můj šéf by opravdu nerad, aby nám to někdo vyfoukl.“
„Nic určitého jsem vám neslíbil,“ fouká Kosák do talíře s dršťkovkou. „Obrátil jste se na mne, Marku, až jako druhý; někdo byl rychlejší. Takže jste v pořadí a já nehodlám dráždit kobru bosou nohou. Kdepak, Steinbrennerovu kletbu opravdu nehodlám pokoušet.“
„Prosím vás, Steinbrennerova kletba! Já vím, Jene, že jste staromilec, ale co je moc, to je moc. Žijeme v internetovém věku; uvědomte si to!
„Podívejte, Marku; vy věříte ve windowsy a já holt ve starou dobrou poctivou šumavskou tiskařinu. Co je pro vás Steve Jobs, to pro mě Johann Steinbrenner.“
„Fajn, ale strašidel, pověr a bludiček se už nebojíme. Nebo snad jo?“
„Vy jste, Marku, mladý člověk a těžko se vám to vysvětluje, ale já opravdu cítím, že duch starého pána pořád nějak bdí nad tím, aby si šumavská literatura držela úroveň a noblesu steinbrennerovských časů. A čas od času zasáhne vyšší mocí shůry, když ve své branži vytuší nějakou levárnu či nemravnost.“
„Nevypadáte, že byste pil. Takže na oplátku za minulé služby vám, Jene, dám radu k nezaplacení: svět se mění a přežije jenom ten, kdo se přizpůsobí. Přemýšlejte o tom!“
„To jste řekl hezky, Marku. Svět se mění, jenže lidi zůstávají stejní. Dáte si se mnou utopence?“

Zimohorský opustí lokál. Žurnalista si vychutná odjezd budějovického rychlíku a pak se vrátí na první perón. Odtud volá elektronický nakladatelský dům Driftbooks: „Haló, pane tajemníku, vyřiďte prosím panu Čimerdovi, že jsem jeho zadání splnil.“
„Posečkejte, pane Kosáku, minutku a já váš vzkaz dojdu hnedlinko předat.“
„To nejde; volám z budky a docházejí mi drobné. Že ho pak někdy seznámím s výsledky, které ode mne požadoval.“
„Halt! Jaké někdy pak?“ vpadne do hovoru samotný e-nakladatel a netrpělivost mu rozvibruje chřípí. „Ihned přijďte sem, Kousáku!“ burácí Čimerdův baryton, aby se vzápětí opravil: „Změna! Ne ihned, ale okamžitě!“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 8.

O čtyři hodiny a dvě výluky později dorazí žurnalista do Čimerdova sídla.
„Nuže, pán velkomožný, jak se mi povedlo zjistit, hledaný text se nachází v úschově u řádových sester.“
„Viděl jste ho? Četl jste ho?? O čem, bohajeho, pojednává??? Je v tom poklad, magie nebo pokrevní smilstvo? Restituční nároky, elixír nesmrtelnosti nebo co vlastně?? Chlape, mluvte už!!!“ brunátní e-nakladatel.
„V ruce jsem ho ještě neměl, ale jeho obsah už znám, blahorodí,“ nenuceně sděluje oválený baloňák. Utopí nabídnutou tlačenku v osmiprocentním octu a s plnými ústy spustí:

„Zkrátka, Klostermann na stará kolena za pobytu ve Štěkni sepsal skutečnou příčinu šumavské kůrovcové kalamity ze sedmdesátých let předminulého století. Představte si, že brouk byl tehdy uměle šířen knížetem Windischgrätzem. Ano, a to ze závisti vůči knížeti ze Schwarzenbergu, který na těžbě dřeva závratně bohatl. Windischgrätzovi lesníci přitom proti kůrovci znali protijed! Jenže tajili ho, aby se Schwarzenberg nemohl kalamitě bránit.“

„Člověče, to je bomba! Kůrovcová bomba dalekého doletu a mediální supersonický třesk! Jak jste se k tomu dostal?“
„Radši se ani nept- …, ehm, tedy, to si ponechám jako privátní know-how.“
„Budiž, ale já potřebuji dotyčný text! I s tím protijedem nebo jak jste to říkal. Víte přece, co se teď na Šumavě děje! Politici se přivazují řetězy ke svým automobilům, aby zabránili nekontrolovanému šíření náletových dřevin. Chystá se zákon proti každoročním migračním tahům nezodpovědné jelení a srnčí zvěře. Prezident svým výnosem hodlá otočit tok Teplé Vltavy do kanálu Odra – Dunaj. Šumava je dnes bojištěm za právo ústavních činitelů na ovládnutí přírodních procesů …“
„Chcete mi říct, že legislativní úprava Listiny základních lidských povinností a buzerací z loňského roku, jíž bylo uzákoněno právo šikany ze strany státu vůči jednotlivcům, vznikla také kvůli tomu?“
„Cos myslel, ty bláhový?“
„Dobrá, vynasnažím se text získat, ale nepůjde to hned. V kongregaci plyne čas, ehm, docela jinak. Naše pojetí světa tam neplatí a nefunguje. Ostatně, ne zrovna krátkou dobu zabere i jen odkládání našich předsudků o životě v zámeckých kasematách…“
„Co to melete, člověče nešťastná? Dal jsem vám kšeft snů, tak na tom koukejte zamakat!“ zahrozí z oblaku doutníkového dýmu Čimerda: „Abych z vás neudělal nezaměstnaného!“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 9.

Řinčení kovadliny v Kosákově kapse ohlásí příchozí hovor od Ocelové Alice. „Jene, už týden tady držím otvírák na titulce jen pro vás, ale vy stále mlčíte! Okamžitě, ne, opravuji: ihned mi podejte zprávu, nač jste kápnul! Proč Drebstock zkapal? Nebo snad už na tom děláte pro někoho jiného?“
„Panenko skákavá, jak to ty ženské pokaždé vytuší?“ povzdychne si muž v baloňáku. „Promiňte, Alice, avšak o nevěře nemůže být v žádném případě ani řeči! Pokud si snad nepamatujete, tak jsem od vás dostal padáka – a to je stejné jako rozchod, rozvod či rozvrat.“
„Ach ovšem, Jene, slovní zásobu jste měl vždy bohatou, jen co je pravda. Jenže dnes, což bohužel stále odmítáte vzít na vědomí, se píše a čte už jen v holých větách! Titulek je víc než celá zpráva, pane exkolego. To vám ale hlava nebere, co? Neboli po vašem: čehož si vaše mysl doposud jaksi neuráčila všimnout, neníliž pravda? Každopádně: kauza Drebstock je vaše poslední šance. Pokud to pokryjete – a to včetně sociálních sítí – jsem ochotna vzít vaši výpověď zpět. Dáte mi na to lajk?“

„Grrr, už jste se vyplakal, čéče?“ zavrčí Čimerda zpoza e-čtečky a opět čile přeskakuje z vykání do tykačky a zpět. „Heleď, pašáku, já zvysoka kašlu na to, co o Drebstockovi zjistí Policie Modrava. Jsem v týhle branži už dost dlouho na to, abych větřil, že tady se hraje o víc než jen o pár senátorských křesel. Když mi to, mládenče, naservíruješ jako prvnímu, dám ti, oč si řekneš,“ pronese e-nakladatel. Při pohledu na Kosákovy manšestráky je mu jasné, že ho tahle zakázka vyjde nezvykle lacino.

„Klidně z tebe udělám mluvčího Šumavy Litery nebo maskota euroregionu, jak budeš chtít,“ začne e-boss rozvíjet své vize. „Ostatně, ten knižní festival nesmí ustrnout; musí se vyvíjet. Už ten název je vykopávka; potřebuje to něco svižnějšího a akčnějšího: něco jako Biblioshowpark nebo Bookrodeo, rozumíš? Elektronické knihy teď mění svět. Elektronizace, digitalizace, revolucionizace. Za dobré vysvědčení čtečku! Už jsem od Pentagblattu přetáhl to nejlepší, co je u nás k mání, Wencseslava Koblence. A už brzy budou e-knihy hologramově nastřelovány lidem přímo do podvěsků mozkových…“
Když spatří vytřeštěný novinářův výraz, takticky ubere plyn: „Samozřejmě, že v rustikálněřemeslné sekci festivalu bude nadále zachováno a předváděno listování tištěnými knihami a čtení nahlas. Každopádně, jak říkám, sežeň mi toho záhadnýho Klostermanna a jsi jednou pro vždy zajištěnej.“
„Ale půlka honoráře bude v opravdickým maďarským uheráku, jasný?“ tasí novinář svůj obchodní talent a zamne si ruce.
„Si piš, čéče! Jako že elektronickým knihám patří budoucnost!“
Baloňák se zavrtí: „Pardon, ale elektronická kniha, to je, ehm, něco jako elektronická cigareta?“
E-nakladatel odklepne doutník do sklenky Glenfiddichu a lokne si z popelníku: „Eeeech, uff… !!!“
„Já jen, že dostanu-li se ke Klostermannovu tajnému spisu, půjde o jednorázové a chvilkové zapůjčení, při němž nebudu smět opustit objekt. Obávám se, že ho nestihnu přepsat.“
„Tak ho sejmeš, ne? V čem je problém?“ máchne rukou Čimerda.
„Eee, jako jak sejmu?“ nerozumí Kosák.
„Grrr; no přece normálně. Normálně ho sejmeš. Naskenuješ přece! Neříkej, že nemáš v mobilu skener,“ nevěří a nechápe e-boss.
„Prosím za prominutí, ale v životě jsem nevypálil jediné cédéčko. Mobil mám po matce; dala mi ho, když přestala vidět na tlačítka. A počítač vlastně taky nepotřebuji: v počtech si vystačím s trojčlenkou.“
„Hele, esli to, co říkáš, myslíš vážně, tak jsi pravěkej magor!“
„Ovšem s přístupem ke Klostermannově neznámému dílu.“
„Rozumím: hraješ hňupa a blafuješ. Dá rozum, že člověk, co dokáže získat unikát, nemůže být ítý idiot. Protože off line plebs je zkrátka odsouzen ke smrti nejen informačním hladem a tudíž k následnému vyhynutí.“
„Hm, tak proč počítače pořád ještě stárnou rychleji než lidi?“
„Nechme toho, Kousáku,“ zavelí e-nakladatelův praktický e-duch. „Dostaneš nejnovější high-tech matroš s intenzivní nalejvárnou. Buďto se to naučíš, anebo zdechneš.“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 10.

Sidonie šeptá slova podvečerní modlitby a ptá se nebes, zda má za chvíli na chvíli svěřit novináři přechovávaný Klostermannův rukopis. Koneckonců, podmínka, že se tak smí stát jen jedenkráte ve století, bude dodržena. Muž v balonovém plášti ji vyhlíží ze stínu pěnišníku v rohu zámecké zahrady.

„Ach, znám vás i vaše knihy, a věřím vám, vzácný příteli. A vašemu protivení se vůči zběsilým novotám informačních technologií tolik, tolik rozumím! Vždyť už i po mých sestrách nadřízení chtějí, abychom se modlily přes chat na facebooku. Ach, až do vzniku ixpéček byl svět tak přehledný a srozumitelný, avšak nyní? Kdo nemá bluetooth, jako by s Pánem nebyl… Půjčím vám tedy onen spis, ale jen do naší kaple a na jedinou noc. Nezkoušejte ho opisovat nebo kopírovat. Bůh to vidí; je prý onlajn!“
„Děkuji vám, Sidonie. Víte, já jsem ve venkovním světě vlastně už napůl mrtvý. Profesně určitě, navíc jsem se doslechl, že po mě jdou jak paparazzi, tak i BISka a Tývýnova. A Prachatský deník, považte, na mne nasadil samotnou investigativní Fuxu! A to všechno jen proto, že jsem se vymkl z kontroly systému. Tím, že nepoužívám smartfoun ani wifi, jsem mimo dohled a tudíž nanejvýš podezřelý. S vaší pomocí snad přežiji. A přitom, jak víte, mě ke štěstí stačí chodit na houby, jezdit po Šumavě lokálkou nebo si číst verše. Ty staré, co se ještě rýmovaly …“
„Ach, vzácný příteli, jste tolik, tolik jiný. Lepší! Ale přece jen byste se měl nad sebou zamyslet. Sama nevím; možná, jak říká náš vrcholový duchovní management, že je přece jenom správné nepřetržitě usilovat o maximální zhodnocení výkonu. A co je vlastně špatného na neustálé flexibilitě? Jen jestli se z vás, příteli, nestal boží lúzr! Budu se za vás modlit. Enter s vámi!“
„A ten spis, vzácná Sidonie?“
„Ach, nechala jsem vám ho za oltářem.“

Steinbrennerova kletba – Kapitola 11.

Chvatným krokem směřuje muž v balonovém plášti do zámecké kaple. Klíč za ním zarachotí a on netrpělivýma rukama zapálí paškál. Usedne do lavice a rozloží před sebou vetché desky.

Co tajil Klostermann? A nemůže zde Kosáka dostihnout tajemná kletba?
Řádek za řádkem se do žurnalistova zraku zarývá spár závisti a pomsty. Zduřelé duby za okny kaple duní do hlubiny noci. Zteřelé stránky v zšeřelém přítmí zurčí úhledným rukopisem profesora plzeňské reálky.

Kosák směřuje ke svému profesnímu majstrštyku. Morální rovinu si jednou provždy vyřešil, avšak jeho čivy trýzní tortura jiného druhu: „Jak se mám, xakru, prokousat tou nejzhovad…, ee, nejmodernější technologií?“
Prochází list za listem Klostermannovu kůrovcovou složku a v zátylku mu rejdí traumatické útržky z výcviku, který mu zařídil e-boss.
„Zničil celej operační systém,“ tweetoval záhy kouč Jimmy zničeně svému kolegovi.
„Fíha, on je to hacker?“
„Ne. Debil!!!!!“

Během týdne Kosák oddělal celkem pět lektorů a zešílela z něho dvě oddělení Mimikrysoftu. Nyní má prakticky použít nejnovější aushoos-scanner s předsvíceným criplzoomem, přičemž mu jde o vše.

Listuje rukopisem a na stránkách sto sednáct až dva sta vosnáct Klostermannova rukopisu nachází protikůrovcový recept se všemi složkami a postupem, jak ho autorovi osobně nadiktoval Windischgrätzův vrchní lesní ředitel. Očekávaně a z pochopitelných důvodů jsou dotčené stránky zašifrovány. Kosák tuší, že prohnat zašifrované znaky kryptoaplikacemi nebude až takový problém. Horší je, zda on sám dokáže ovládnout ďáblův vynález svěřený mu Čimerdou. Stojí krok od přelomového objevu – a neví, jak ho udělat.

Dotykový displej je novinářovým přístupem patrně dotčen, neboť nereaguje. Kosák se mu odvděčí výrazivem, po němž je jasné, že kaple bude muset být opětovně vysvěcena.“ Klíd, klíd!“ nařizuje si žurnalista, „tejkuj všechno ízy!“ Avšak zatímco nervy, tik i tlukot srdce ovládnout dokáže, dotykový displej nikoliv. Jako už po tolikáté mu přístroj nekonečných možností nabízí stále dokola ony obligátní dvě: buď nic nereaguje anebo vše zmizí.
„Kruci! Krucinál!! Krucinál fagot!!!“ zkouší novinář zadávat jedno heslo za druhým. Inteligentní přístroj přiblble mlčí, interaktivní obrazovka strnule zmrtvěla.
„Kdybych se líp učil, moh´jsem dneska dělat někde v montovně,“ polituje se Kosák a vztekle brblá: „Filipínský softvér,turecký hárdvér, čínská montáž, indonéský dodavatel, pákistánský e-shop, somálské call-centrum, bulharský servis – ech, jenom vrozená slušnost mi brání říct, co s tím nadělám ryze českého!“
Hodiny ubíhají a čas vymezený novináři díky ochotě Anglické panny se krátí.

„V rukách mám Klostermanna, v duši Sidonii, ale s aushoos-scannerem jsem v prdeli,“ rekapituluje Kosák. Zámecké hodiny odbíjejí třetí a noc, stejně jako novinářova nálada, nemůže být temnější.
„Zjistit heslo, jaké si uživatel pro svůj počítač zvolil, nebývá obtížné,“ vyvstane náhle novináři v mysli poznatek kouče z Čimerdovy nalejvárny. „Určité typy uživatelů si volí určité typy hesel,“ objasňoval lektor. „Kupříkladu nadávky, kletby a vulgární hesla si vybírají ti, pro něž je počítač víc nepřítelem než nástrojem.“
„Tak ten mě prokouk´,“ musel uznat šumavský IT pračlověk v baloňáku – a v tu chvíli se mu z paměti vynoří fígl, jímž ho lektor navigoval ke správnému výběru bezpečného hesla. Kosák se znovu chápe obrazovky aushoos-scanneru a drásá ji tak dlouho, až některé barvy potemní. Ještě chvilka týrání – a pak se objeví rámeček Password. Kosák má zčistajasna jasno: Jak to říkal? Žádné „kurvafix“, ale totéž, jen spisovněji, takže třeba: „Jemináčku, co se mi to ale přihodilo?“ Vybaví si poslední lekci svého výcviku a začne klovat prostředníkem. Že by? Jo! Jóó! Klove dál, kupodivu úspěšně, a pak znovu a znovu a ještě asi dvě stě dva a dvacetkrát…

Steinbrennerova kletba – Kapitola 12.

Za kurůpění znovu zarachotí klíč v zámku kaple a muž v baloňáku vrací Klostermannův poklad zpět do věčné úschovy Kongregaci anglických panen. Letmé rozloučení se Sidonií – a zkratkou mezi jeslemi Agrofertu a odvykacím centrem pro slevově závislé se vrací na nádraží.

Na perónu usedne na lavičku a odevzdaně vyslechne monotónní hlas z ampliónu: Zrychlený vlak číslo grrrch prsk ze směru brbl bubl do stanice křřřzzz bude asi padesát minut opožděn. Ohlášený den příjezdu vlaku se může změnit. Cestujícím se jako obvykle omlouváme.“ Kosák si přitáhne baloňák ke krku a je mu to jedno. „Pche, kdybych měl všeho jako času!“ usměje se a údy mu projede vítězný pocit. „Jo, zvládnul jsem to! Mám teď v rukách všechny trumfy a Čimerda bude solit. Nu, a příští vimperská Šumava Litera bude dost možná v první řadě o mně!“

Do odjezdu zpožděného zrychleného vlaku zbývá novináři spousta času a slunce vycházející nad Otavou vybízí k pohodovému završení úspěšné mise. „Vida, teď stačí stažený text ctěnému panu e-nakladateli už jen odeslat. Jak se to jenom, sakra, s tím klumpem dělá …?“ zápolí opět Kosák s displejem. „Hm, počkat, to je to blbý americký slovo … Jo, aha, tady, už to mám: DYLÝT!“

Steinbrennerův tiskařský lis zaskřípe tichým smíchem…