Ukázka z knihy: Rudolf Slawitschek – Modrý Pánbůh

V rámci ediční řady Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích byl vydán překlad méně známého románu Rudolfa Slawitschka Der blaue Herrgott (Modrý Pánbůh).

V roce 1927 vyšla v Horní Plané péčí Spolku Šumavského muzea (Verein Böhmerwaldmuseum) románová prvotina pražského německy píšícího spisovatele Rudolfa Slawitschka (1880–1945) Der blaue Herrgott. Autor s určitou dávkou umělecké licence zasadil příběh do fiktivního města nazvaného Rosenburg, jehož Slawitschek přebal copyreálným předobrazem byl tehdejší (Český) Krumlov. Prostřednictvím své první i druhé manželky měl vztah k tomuto historickému městu, kam často z Prahy, zvláště v létě, zajížděl. Román autor nazval podle modrého obrázku s Kristem na kříži upevněného na stromě při cestě z Krumlova na vrchol Kletě. Modrý obrázek, zvaný německy mluvícím obyvatelstvem Krumlovska Modrý Pánbůh (Der blaue Herrgott), připomíná hrůznou událost z roku 1787, kdy na tomto místě pytláci zabili obálka prvního vydání z roku 1927velmi krutým způsobem knížecího hajného, kterého pověsili na strom hlavou dolů do mraveniště.

České vydání připravil a doslov napsal Jindřich Špinar. Autorem překladu je krumlovský rodák a patriot Helmut Wagner. Slawitschkův román doprovází texty převzaté ze stránek elektronické čítanky šumavských německých spisovatelů Kohoutí kříž v překladu Jana Mareše, dostupné z: http://www.kohoutikriz.org. Kniha je doplněna několika dobovými fotografiemi z archivu českokrumlovského fotoateliéru Seidel.

Nakladatelé: Jihočeská vědecká knihovna, Nová tiskárna Pelhřimov 2017
Originál: Der Blaue Herrgott
Překlad: Wagner, Helmut
Popis: 1× kniha, brožovaná,
240 stran, česky
Rozměry:12 × 20 cm
Rok vydání: 2017 (1. vydání)
ISBN: 978-80-7415-162-0

Anotace: Stranou velkých dopravních cest míjely světové události uplynulých staletí tento kout téměř beze stop. Pod záštitou červené růže v bílém poli, kterou má náš zeměpán ve znaku se daří obchodu i řemeslům ve skromné míře a způsobem, který se nijak neliší od života našich otců a praotců. Jistě jste navštívili Rothenburg ob der Tauber v Bavorsku, město, které se našemu velmi podobá. Tu i tam jsou stará stavení pečlivě udržovaná, jen s tím rozdílem, že u nás je to z lásky k domovu, ne jako lákadlo pro cizince. Městem protéká řeka Rosava, plná oklik a zákrutů, a obepíná jako přirozený příkop divukrásný rosenburský hrad, který byl stavěn po sedm staletí. Po jeho zdivu se vine divoká růže, zakrývající téměř všechna okna a sahající až ke střeše nejvyšší věže. Je to zvláštní druh popínavé růže se skvostnými rudými květy. Když v létě vše kvete, vypadá to skutečně jako v pohádce. Náš starý archivář mimochodem neústupně tvrdí, že pověst o Šípkové Růžence se skutečně odehrála, a to před mnoha staletími, právě na hradě u nás v Rosenburgu.

Ukázka z knihy:

A po těchto závažných událostech tu byly Vánoce. Starý zámek ležel ve sněhu a venku v lesích praskaly stromy pod tíhou sněhu.

Gretka stála se zarudlými tvářemi u sporáku a snažila se vytvořit téměř nespočetné množství pokrmů. V těchto dnech nebyli rosenburští muži doma trpěni. Vážení občané města, obzvláště však zámecká honorace, se proto věnovala vánočnímu lovu. Všichni, od nejmladšího po nejstaršího, pokud se směli počítat k lepším kruhům, v těchto dnech vyrukovali do přírody. Také direktor archivu nezůstával nikdy pozadu a letos svému synkovi slíbil, že ho vezme s sebou. Ten již 14 dní předem pěchoval patrony, že by vystačily pro celý regiment. Doposud byla jeho největší radostí vzduchovka, dnes se mělo prokázat, co se s ní naučil.

Modrý obrázek foto J. Špinar

Träger ten den vyhlížel se smíšenými pocity. Nikdy nebyl velkým lovcem a právě v den nejklidnější noci roku mu lomoz lovu nepřipadal do lesního ticha vhodný. A nasadit zbraň na živoucího tvora v revíru u Modrého Pánaboha mu teprve připadalo jako zločin. Ale pochopil, že se nemůže vylučovat a že jeho jemnocit je poněkud přehnaný, když i sám direktor archivu, který byl znám svou téměř ženskou něžností, se bez pochybností zúčastní. A také Gretka považovala tento lov za samozřejmou součást vánočních svátků. Jistě tu hrála roli dlouhá tradice, zatímco pro něj to bylo cosi nového. A pak – ještě jedna věc jej přinutila vzdát se averze vůči vánočnímu lovu. Své velkoměstské oblečení v Rosenburgu odložil a pořídil si zdejšímu okolí přiměřený zelený myslivecký oblek. A to konec konců znamená určité povinnosti, člověk musí takřka prokázat oprávnění moci ten zelený kabátec denně nosit. Rozhodl se tedy, že pušku, kterou dostal od Rebhahna, si na rameno zavěsí.

Na gardovém nádvoří zámku se v 9 hodin ráno sešla pestrá společnost. Prostor vyplnil tucet nádherně zdobených, starých saní. Pan lesmistr slavnostně přivítal nováčky a přidělil jim místa na saních. V slavnostním prostředí přešly Trägera i poslední rozpaky. Inu, lidé ze zalesněných kopců slavili Vánoce jinak, než byl zvyklý z velkoměsta; způsobem, z něhož čišel pravý život.

Hluboce se nadechl čerstvého zimního vzduchu, který mu pronikl do posledních koutků plic. Pak se potěšeně rozhlédl po společnosti, radoval se z té spousty blyštícího se sněhu, z hedvábně modré oblohy, z komínů a štítů, které pod pokrývkou sněhu vypadaly ještě nádherněji než v létě.

Jak skvostně se vyjímal gardový strážný: bílé řemeny zkřížené přes zimní kabátec, obrovskou medvědí čepici stlačenou do čela, jak poklidně přecházel před šesti knížecími kanóny, půvabně pokrytými sněhem. Byly to samé staré kusy, nejmladší měl přes sto let. A mezi nimi bílou sněhovou čepicí ozdobené pyramidy kamenných koulí.

Träger se zastavil u nejbližšího kanónu a setřel z hlavně sníh: „Pánům z Růže patřím, zlý had jméno mé, anno 1636.“, četl.

Teď by se to snilo o starých časech, ale kolem dokola radostně lomozil dnešek. Jeho pohled klouzal podél oken a zastavil se u toho, které ho tehdy jedné jarní noci upoutalo. Teď tam stála Gretka a mávala mu dolů. Smeknutím klobouku ji pozdravil a pocítil naprosté živoucí štěstí okamžiku.

„Na místa, pánové, a lovu zdar!“ zvolal lesmistr a po několika okamžicích vyrazily cinkající sáňky přes nádvoří směrem k lesu. Träger seděl se třemi muži, které sotva znal. Ale to mu vyhovovalo, protože nemusel moc mluvit a mohl si vychutnávat krásu zimního jitra.

Již o půl hodiny později šel cestou, která mu byla určena. Kam až oko dohlédlo, jen obloha a sníh, jedle a smrky; bleděmodrý, bílý a tmavozelený svět, nikde ani hlásku. Náhle uslyšel v dáli výstřel, jejž ozvěna rachotivě opakovala; pak opět ticho.

Träger zcela zapomněl, že mu přes rameno visí puška, pociťoval pouze radost z lesa kolem, z drsného zimního vzduchu, z úsilí, které musel vynaložit, aby se dostal dál. Nevěděl kam, ale nepřemýšlel o tom, a přesto měl pocit, že má cíl; pravda, ne ten, který mu určil pan lesmistr.

Mohutným skokem přeskočil příkop u silnice, která mu zkřížila cestu. Rozhlédl se a zjistil, že je jen pár kroků od Modrého Pánaboha – jako by dolů sklouzl kus zimní oblohy, tak jasně v slunci zářilo modré pozadí obrazu.

Kéž by už tak nastala noc se zářícími hvězdami nad temným lesem… Všechny ty staré, zasněžené smrky a jedle by až do vrcholků musely vzplanout tisíci světýlky. Pak by z dáli zazněl tichý cinkot zvonků a před ním by zastavily zlaté saně, tažené bílým jelenem. A na nich by seděla Gretka v bílém kabátě s bílým hermelínem a se zářícíma očima by se na něj usmívala:

„Miláčku, jsou Vánoce a nadílka bude tu v lese. Podívej, co všechno ti od Ježíška nesu! Dlouhou studentskou dýmku, spoustu knih a psací náčiní z ryzího zlata. Ale nemyslela jsem pouze na tebe! Všechna zvířata v lese byla vždy našimi nejlepšími přáteli, těm také něco nadělíme. Tady na tu nízkou jedličku navěsíme nějaké dobroty na mlsání!“

A již by byla ze saní venku a ověšovala by stromek spoustou drobných sladkostí a kousky vonícího špeku.

Vtom v dáli zazněl výstřel, pak zahřměl další a Träger se probral ze snění. A ejhle, ta jedlička tu skutečně stála. Ve svém tlumoku měl tlustý balíček se samými dobrotami, které dostal jako mysliveckou svačinu, ovinutý dlouhým provázkem. Vida, jeho pocit štěstí ze snu se stane skutečností.

Člověk může ze svých snů uskutečnit mnohem víc, pokud jenom chce. Jen nesmíme nic považovat za malicherné a bezvýznamné, neboť štěstí začíná maličkostmi…

(zdroj: literarky.cz)

Rudolf Slawitschek (1880–1945) byl pražský německý spisovatel, rodák z Malé Strany, vystudovaný právník. Nejprve byl zaměstnán jako vrchní rada císařské politické správy při Zemském úřadě v Praze, kde působil i po vzniku Československa. Od roku 1930, kdy byl předčasně penzionován, se již cele věnoval literatuře. Byl dvakrát ženatý, obě jeho manželky pocházely shodou okolností z (Českého) Krumlova. V roce 1912 se mu narodila jeho jediná dcera Greta. Během života ho postihlo několik ran osudu; v pětatřiceti, po nehodě, mu byla amputována noha nad kolenem, o několik let později mu zemřela mladá žena. Jeho tragický osud se naplnil v květnových dnech roku 1945, kdy nechtěl opustit své milované město: „Patřím k Praze a už jsem tu jeden převrat přestál…“ Dodnes je jeho smrt zahalena tajemstvím, není známé přesné datum a místo jeho skonu, jisté je jen to, že se stal obětí dějinných událostí, které doprovázely konec války v Čechách. 31. prosince 1945 ho jeho druhá žena nechala prohlásit za mrtvého. Do češtiny byly přeloženy dvě knihy Rudolfa Slawitschka – kniha pro mládež Anastásius Kočkorád, velký kouzelník, kterou vydal v letech 1942 a 1943 pražský nakladatel J. R. Vilímek s ilustracemi Jiřího Trnky (česky vyšla ještě v roce 1970 v Mladé Frontě), a román Pražský dobrodruh: podivuhodná historie Hanuše Adama Löwenmachta, vydaný též Vilímkem v roce 1943.